Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

15. ledna 2018

Referendum

REFERENDUM
aneb „Co máte raději?
Čemu dáváte přednost?“


A máme zde nové Referendum! Tentokrát se budeme zabývat dvěma oblíbenými úpravami špaget. Na jedné straně hřiště stojí špagety ve smetanové omáčce s kousky cuket a žampionů, případně i hrášku. Jejich soupeřem jsou špagety s krevetami, rajčaty a bazalkou. Podle těchto dvou receptů možná často vaříte doma. A proto nás zajímá, nač máte zrovna dnes větší chuť.

Takže hlasujte: dáváte přednost špagetám s krevetami nebo smetanovým špagetám s cuketou?

Hlasovat můžete až do pátku. Výsledek hlasování oznámíme ihned poté.

14. ledna 2018

Výsledek referenda

REFERENDUM
Tak máme za sebou další Referendum, tentokrát bylo trošku neobvyklejší, šlo o zimní houbové polévky, tedy polévky z hub, které se dají koupit i v zimě. Proti sobě stály polévky „falešná drštková“ z hlívy ústřičné a smetanová se žampiony. Některé názory: Žampionový krém s na másle opečenými čtvrtkami žampionů, krutony z bílého chleba a lžička creme fraiche nemá chybu. S hlívou je nejlepší thajská yam yam. Když smetanová, tak jedině z lesních hub. Hlívová by měla být na základu z osmažené slaniny. Nicméně výsledek tohoto Referenda je jasný:

Mezi dvěma houbovými polévkami zvítězila hlívová nad smetanovou se žampiony!

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 15. 1. 2018.

12. ledna 2018

Zápisník labužníka 12/1/2018















Zemřel můj kamarád Marián Labuda. Naposled jsme se potkali asi před rokem v Praze, čirou náhodou na ulici. 

„Teď už můžu umřít,“ řekl mi. „Zapsal jsem se do historie, sehrál jsem svoji životní roli.“

„Vážně?“ zeptal jsem se pochybovačně, protože jsem ho dobře znal a věděl jsem, že rád přehání. „Koho jsi hrál?“

„Ten člověk se jmenuje Poštulka!“ pravil hrdě.

Trvalo mi chvíli, než jsem pochopil. V nové verzi televizního seriálu Taková normální rodinka pojmenovali postavu, která se v původním cyklu jmenovala pan Koníček (a hrál ji skvěle Oldřich Nový) jinak: pan Poštolka. Nevím proč. Se mnou osobně to určitě nemělo nic společného. Nicméně pana Poštolku hrál Marián Labuda. Taky skvěle.

Marián si často pletl jména a názvy. Když kdysi nedaleko mé vesnické usedlosti havaroval automobil, v němž jeli z Bratislavy na představení v táborském divadle Milan Kňažko, Milan Lasica a Marián Labuda, tvrdil mi Marian pořád znovu, že se to stalo u města Chánov. Jenže město Chanov se nalézá u Mostu v Ústeckém kraji a proslulo jako romské ghetto. Kdežto Chýnov je známým rodištěm sochaře a architekta Bílka a leží na trase Tábor-Pelhřimov. Ten podjezd pod železniční tratí, v němž uvízlo v ono osudné pondělí 17. září 2007 v 6 hodin ráno slovenské auto s třemi herci, byl na této trase, nedaleko města Chýnov. Labuda to odnesl nejhůř. Seděl vedle řidiče. Lasica s Kňažkem mu řekli, aby si tam sedl, protože bude jejich „prirodzený airbag“. Na stejném místě se už odehrálo 23 dopravních nehod, některé smrtelné. Marián byl sice hodně polámaný (utrpěla hlavně jeho pánevní kost), ale naštěstí přežil. Ostatním mužům v autě se nic nestalo. Airbag zafungoval.

Avšak toto je Zápisník labužníka a já bych měl psát především o jídle. Marián byl v tomto směru ideálním partnerem k diskuzi. Rád jedl a rád o jídle mluvil. Prý také rád vařil, avšak já osobně jsem toho nebyl bohužel nikdy svědkem. Všechno znám jen z doslechu.

Často se chlubil svým vynálezem, dietní klobásou. Byla to vařená mrkev, do které vyvrtal po délce díru. Udělal z ní prostě trubku. A pak tu trubku naplnil směsí dušené zeleniny. Někdy to dělal nasladko, pak mrkvovou klobásu vyplnil šlehačkou a polil čokoládou. Geniální!

Navrhl jsem mu kompromisní variantu.

„Proč nestrčíš do té mrkvové trubky párek?“

Zajásal nad tím nápadem a prý to neprodleně vyzkoušel. Sklidil prý aplaus.

V jednom novinovém rozhovoru, kterého se zúčastnil i Milan Lasica, byla řeč o českých obložených chlebíčcích.

Marián suverénně prohlašoval: „Nejvyšším vrcholem českých vynálezů jsou přece chlebíčky! To nikde jinde na světě není! To charakterizuje český národ - kdo má rád obložené chlebíčky, vyhraje. Podívejte se na poslance Jandáka! Samozřejmě, že Jandák musí být populární. Miluje chlebíčky a dává si je, kam přijde. Já jsem si ho s těmi chlebíčky i vyfotil. Potom vám to ukážu, paní redaktorko. Kdybyste viděla, jak ten chlebíček dokázal prožívat! S jakou chutí!“

V knize rozhovorů, které s Mariánem vedl Ján Štrasser, jsem se dočetl o tom, co má Labuda nejraději – a co vůbec rád nemá. A dojalo mě, že to jediné jídlo, které já nesnáším, odmítá i Marián. Je to škraloup na bílé kávě!

Jednou jsme si povídali o tom, jak musí herci jíst přímo na jevišti. Většinou je to problém, protože jídlo, které režisér hercům vnucuje, není dobré, je okoralé nebo dokonce pouze kamuflované. Marián Labuda prohlašoval, že si vždycky prosadí sám, co bude na jevišti jíst. V jedné hře si například prosadil, že bude jíst jablka s eidamem a zapíjet to pomerančovým džusem.

„Má to velkou výhodu. Nezkazí se to.“

Během jedné mé návštěvy v Bratislavě jsme šli s Mariánem na oběd do restaurace. Studoval jsem jídelní lístek, ale nemohl jsem se rozhodnout. Marián byl rozhodnut okamžitě.

„Dám si demikát.“

Věděl jsem, že jde o brynzovou polévku, ale zatím jsem ji nikdy neochutnal. Teprve později jsem v knize Petera Ševčoviče o starých prešpurských receptech četl důvěryhodný návod k přípravě: „Do vařící osolené vody zamíchej lžičku mleté papriky, na dno polévkové mísy dej na kostičky nakrájený chléb, jemně sekaný čerstvý kopr a rozdrobenou bryndzu – píšu bryndza, ne brynza, jak někdy píší Češi, bryndza je jadrnější. Dál: zalij to tou horkou paprikovou vodou a nechej chvíli pod pokličkou pařit. Potom smíchej žloutek a zakysanou smetanu, vlij to do demikátu a řádně promíchej.“

Labuda tvrdil, že nejlepším základem demikátu je voda, v níž se vařily bramborové halušky. Tato vroucí voda se nalije do polévkové mísy, v níž je rozdrobená (musí být domácí a skvělá) ovčí brynza, nadrobno nasekaná cibule, kmín, pepř a mletá paprika. Vše se pečlivě rozšlehá. Na dno talířů se položí kostky chleba opraženého na sádle. Zalijí se polévkou a ochutí koprem nebo petrželovou natí. Existuje samozřejmě spousta variant. Některé recepty přísahají na slaninu, která se musí rozpustit, na ní se teprve opeče cibule. Jiné recepty radí zamíchat do polévky smetanu, jiné zase žloutky, případně obojí. A někteří Bratislaváci si demikát nedovedou představit bez česneku. Připravte se ovšem na rozhořčené reakce rodáků z Liptova, kteří budou tvrdit, že demikát je jejich, ne bratislavský! Rodáci z Detvy však hlasitě protestují, protože je doloženo, že první brynzárna byla založena roku 1787 v Detvě.

Marián mě však upozornil, že nezbytnou podmínkou této polévky je kvalitní domácí brynza. „Tu v Prahe nekúpiš!“ A ihned mě zavedl do jednoho krámu, kde prý mají nejlepší brynzu „jediný v celej Blave, ba v celej Európe“.


10. ledna 2018

MŮJ TIP - San Carlo




Tržiště 7, Praha 1 – Malá Strana
Tel.: +420 703 337 317
E-mail: malastrana@sancarlo.cz
www.sancarlo.cz/malastrana/cz
Otevřeno denně 12:00-22:00





Z jídelního lístku:
Zuppa di pomodori – rajčatová polévka s pestem (85 Kč)
Minestrone napoletano – neapolská zeleninová polévka (85 Kč)
Zuppa di cozze – polévka z mušlí slávek (195 Kč)
Bruschetta – domácí chléb s rajčaty, bazalkou a česnekem (145 Kč)
Spaghetti pomodoro (185 Kč)
Gnocchi Sorrento (225 Kč)
Pizza Margherita (175 Kč)
Calzone napoletano (225 Kč)
Linguine puttanesca (185 Kč)
Lasagne napoletana (235 Kč)
Pasta e faggioli con le cozze – těstoviny s fazolemi a slávkami (235 Kč)
Maccheroni al ragú Napoletano – makarony s masovými kuličkami a klobásou (235 Kč)
Tiramisù (135 Kč)
Panna cotta s jahodami a čokoládou (135 Kč)


Upozornění: 
Nově otevřená ryze neapolská restaurace, jejíž sestra už dlouho úspěšně funguje v Dittrichově ulici. Tato malostranská ihned přilákala labužníky, kteří mají rádi autentickou atmosféru a typická lokální jídla. Upozorňuji zvláště na linguine puttanesca, oblíbenou pochoutku neapolské rodačky Sophie Loren. Puttanesca je sice děvka, ale ty těstoviny s kapary, ančovičkami, olivami a rajčaty jsou skvělé.

Dernier Cri









Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva serveru BBC, že na střešní zahradě jednoho nejmenovaného pařížského hotelu byl pod kořeny habru, který zde roste, nalezen lanýž. Hotel se prý nachází poblíž Eiffelovy věže. Tento nález vyvolal nejen v Paříži, ale i v celé Francii obrovskou senzaci. Třebaže se nikde konkrétně nepíše, o jaký druh lanýže jde, vypadá to na černý perigordský lanýž Tuber melanosporum. Jelikož byl nalezen v prosinci, kdy tento typ lanýžů roste. Mohl by to však být také černý lanýž zimní Tuber brumale. Melanosporum má nyní cenu asi 2.000 euro za kilogram. Brumale má nyní cenu asi 500 euro za kilogram. 

Novináři však samozřejmě zase přehánějí. Tvrdí, že tento druh lanýže má nyní cenu 5.000 eur, což je prý přibližně 129.000 Kč.

Lanýž Tuber melanosporum, jemuž se říká „perigordský“ roste na jihu Francie, svědčí mu středomořské klima. V oblasti Paříže zatím ještě nikdy tento druh lanýže nebyl objeven. Podle odborníků z pařížského Muzea přírodní historie je pozoruhodné, že lanýž byl nalezen tak daleko od svého přirozeného místa výskytu. Nález divoce rostoucího lanýže na tomto místě je nádherným důkazem toho, že střešní zahrady a zelené střechy v sobě mají obrovský potenciál pro podporu biodiverzity ve městech. Výzkumník Frédéric Madre agentuře AFP řekl, že před tím, než lanýž o hmotnosti 21 gramů předal do laboratoře na rozbor, jen stěží odolal tomu, aby jej ochutnal. Chuť prý byla vynikající.

„Nález prokazuje, že by se to mohlo opakovat a že na pařížských střechách se dají lanýži pěstovat,“ řekl AFP mykolog Marc-André Selosse. Francouzská metropole se snaží rozšířit městské zahradničení. V následujících dvou letech zde má na střechách kancelářských budov a na dalších místech vzniknout 40,5 hektarů zahrádek.

Nevím jak pan Selosse, ale na slovo vzatí odborníci jsou jednotní v názoru, že lanýž, ať jakýkoli, se nedá pěstovat, tedy vysadit a sklízet. Vyroste vždy bez jakéhokoli cizího vlivu tam, kde ho nečekáte.
A ještě jednu žhavou novinku musím komentovat. Zítra půjdeme volit prezidenta. V poslední době se mě lidé často ptají, koho budu volit. Nemám proč to tajit a tak vězte, že budu volit profesora Drahoše. Podle mého názoru je to solidní a důvěryhodný kandidát. A zřejmě má jako jediný šanci porazit Zemana. Ten byl a je ostudou Česka.

7. ledna 2018

Výsledek referenda

REFERENDUM

Máme za sebou první letošní Referendum. Byl to velice zajímavý souboj. Šlo o úpravy králičího masa. Měli jste rozhodnout, jestli máte raději králíka na smetaně nebo králíka na slanině a česneku. Některé názory: pečený na slanině s kouskem bůčku je nejlepší. Skvělý je i po francouzsku na hořčici – Lapin a la Moutard. Když na slanině, tak se špenátem a bramborovým knedlíkem. A proč ne na smetaně i slanině? A k tomu široké nudle! Nicméně výsledek, ač velmi těsný, je nesporný:


V souboji králičích receptů těsně zvítězil králík na smetaně nad králíkem na slanině a česneku!

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 8.1.2018.

5. ledna 2018

Zápisník labužníka 3/1/2018




Miroslav Horníček kdysi kdesi prohlásil, že mezi knihami jsou někdy velké rozdíly, podobně jako třeba mezi škubánkami a humrem. Často o tom jeho výroku přemýšlím. Jak to myslel? Považoval snad škubánky za symbol něčeho špatného a humry za symbol něčeho dobrého? Nebo považoval škubánky za symbol něčeho neživého, kdežto humry za symbol něčeho živého? Nebo považoval škubánky za symbol něčeho českého a humry za symbol něčeho exotického? Nebo považoval škubánky za symbol něčeho levného a humry za symbol něčeho drahého? Nebo považoval škubánky za symbol něčeho prostého a humry za symbol něčeho složitého? Nebo měl mysli chuť? Měl na mysli chuťové rozdíly obou pochoutek?

Malíř Jan Bauch tvrdil, že umění se zmocňuje živé látky a proměňuje ji v symbol. Tento názor se dá aplikovat i na kuchařské umění. Podle mého názoru záleží vždy a zásadně na formě a kvalitě materiálu. Škubánky jsou vyrobeny z prostého a levného materiálu – jejich výsledná podoba však vyžaduje poměrně náročnou proceduru. A velkou zkušenost a zručnost. Živý humr je sám o sobě složitý a nákladný materiál. Ale s jeho úpravou nejsou problémy, nakládat s ním může i začátečník: vhodí ho prostě do vařící vody.

Recepty ovšem mohou být v obou případech složitější.

Škubánky neboli kucmoch, případně kucmouch nebo trpalky, v jižních Čechách šustka (anglicky nepřesně Potato cones nebo Quick potato flakes, německy Kartoffeln Nocken nebo Sterc nebo prý také Jubials) lze připravit nejjednodušeji tak, že oloupané brambory uvaříte, vodu slijete až na trošku na dně, vše zasypete hrubou moukou a obráceným koncem vařečky rozšťoucháte na kaši. Říká se „sedm šťouchů do kucmouchu“. Poté to pod pokličkou necháte na slabém ohni asi 20 minut propařit. Hotovou hmotu řádně prohnětete a lžící vykrajujete bochánky. To je vše. Škubánky podáváte ve dvou verzích: buďto nasladko (sypete mákem a cukrem, poléváte rozpuštěným máslem, případně pracharandou čili sušenými hruškami rozmačkanými na prach) nebo naslano (sypete solí a strouhaným sýrem, mastíte rozpuštěným sádlem). Můžete škubánky také vytvarovat do placičky a po obou stranách na sucho nebo na másle opéct. Já osobně mám nejraději slanou verzi „na špeku“. To znamená, že škubánky už v první fázi solím a pepřím, potom je opékám na kostičkách bílého špeku (v Itálii Lardo, nejlépe toskánské Lardo di Colonnata, ale úplně stačí dobrá česká domácí bílá slanina) a podávám s hlávkovým salátem a pivem.

Škubánky se zapsaly i do politické historie. Komunistický poslanec Štětka v československém parlamentu roku 1933 obvinil pravicové poslance, že ve svých funkcích zpychli a přestaly jim chutnat škubánky. Poslanec Hugo Bergmann (Strana národně-socialistická) rozhořčeně oponoval, že on sám vyžaduje škubánky aspoň jednou týdně.

S humrem jsou však ještě větší problémy. Humr (Homarus vulgaris, Homarus gammarus) je mořský korýš, který dorůstá délky desítek centimetrů. Nehledě na velikost upoutá pozornost obrovitými klepety. Dovede s nimi otevírat lastury mlžů, kterými se živí. Patří mezi desetinožce. Je to největší zástupce recentních raků. Dosahuje délky až 60 cm, váhy několika kilogramů a stáří až 30 let. Má velmi silný krunýř a silná, nestejně velká klepeta. Loví tak, že chodí pomalu po mořském dně a do klepet sbírá potravu. Menším, štíhlejším klepetem uchopí kořist (měkkýše a ostnokožce) a druhým (silnějším) ji rozdrtí. Za potravou se vydává v noci. Jestliže je ohrožen, může plavat zpět tak, že švihá zadečkovýma nohama (připomínají pádla) a svým širokým ocasem. Samička klade každý druhý rok velké množství vajíček. Humr se vyskytuje v chladnějších mořských vodách, například v kanálu La Manche, ale také v Americe poblíž jezer ve státně Maine. Chytá se do sítí nebo do košů s návnadou. Nejlepší kvalitu mají humři o váze mezi 0,5 a jedním kilogramem. Nejchutnější jsou humři ulovení mezi říjnem a prosincem, samec (je větší a klepeta má tlustší) není tak chutný jako samička. Proto si labužníci raději vybírají humry menší a štíhlejší. Anglicky se humr jmenuje Lobster a to je problém, protože naprosto stejně se anglicky jmenuje i langusta (Pallinurus vulgaris), podobný, avšak dosti značně jiný korýš. Rozdíly mezi nimi jsou dva zásadní: humr má klepeta, kdežto langusta je nemá. Humr žije ve studených vodách, kdežto langusta v teplých. Proto v USA musí být na jídelním lístku vždy napsáno Maine Lobster (humr) nebo Spiny Lobster (langusta). Živý humr je zbarven do tmavozelena, ale uvařený má červenou barvu (jelikož se při usmrcení ve vařící vodě zelené barvivo rozloží a humr zčervená). Nejslavnější humří recepty pocházejí z Francie: Hommard à la Armoricaine není „humr po americku“: Armoricaine je totiž starý název pro Bretaň. Tento recept je poměrně složitý, humra je nutno nejprve uvařit, potom flambovat a nakonec polít omáčkou z bílého vína, koření a rajčat. Hommard Thermidor je nazván podle starého označení období mezi 19. červencem a 11. srpnem, tedy období největších veder. Zároveň je to tradičně humrová sezona. Později dostal tento název ještě další význam, protože v období Thermidoru 1704 byla ukončena revoluční diktatura jakobínů a její vůdci byli popraveni. Humra je nutno nejprve uvařit spolu s mrkví, cibulí, koprem, citronem a kořením (hlavně bobkovým listem a pepřem). Potom se trup zbaví klepet a rozřízne po délce. Maso z klepet se přidá k výplni trupu. Vše se zalije hustou omáčkou ze šalotky, bílého vína a bešamelu, zahuštěné smetanou a kořeněné hořčicí. Načež se vše posype strouhaným parmezánem a zapeče v troubě.

Labužníci vědí, že nejchutnější na humrovi je takzvaný „korál“. Ocituji sám sebe ze starého Zápisníku: Humry často vidíme i v českých restauracích, většinou si vesele plavou v akváriu. Vypadá to, že je zákazník dostane naprosto čerstvé, ten se má! Jenže pozor! Je-li humří samička v akváriu dlouho (a to většinou je), stráví tzv. korál, tmavozelenou míchu na vnitřní straně krunýře. A právě ten korál dává jejímu masu žádoucí chuť. Bez korálu už to není ono.

4. ledna 2018

Dernier Cri



Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva Českého statistického úřadu, že spotřeba potravin v České republice loni vzrostla oproti předloňskému roku o 1,9%, na každého Čecha tak v průměru připadá 785,6 kg potravin. Vzrostla například spotřeba mléka a mléčných výrobků o 2,1% na 247,5 kilogramu. Loni také vzrostla o dvě procenta spotřeba ovoce a o téměř tři procenta spotřeba zeleniny. Dlouhodobě roste spotřeba masa, loni to bylo 80,3 kilogramu, proti roku 1950 skoro dvojnásobek.

Rok 2016 byl mimo jiné mimořádný také tím, že se snědlo nejvíc rýže za celou dobu měření. Meziročně šlo o zvýšení o 0,6% na 6,5 kilogramu na osobu. Zeleniny snědl v průměru každý Čech 87,3 kilogramu, ovoce 84 kilogramů. Například v roce 1950 činil poměr spotřeby jižního ovoce proti celkové ovocné spotřebě 3,5%, loni to bylo 41,7%. Jíme tedy více ovoce mírného pásma (ale i tropického), než ovoce domácího. Z toho se nejvíc jedí pomeranče a mandarinky, loni 13,2 kilogramu, meziročně o 0,7% více. Také u zeleniny se meziročně zvedla o 6,7% spotřeba zelí na 7,9 kilogramu. Spotřeba brambor se zvedla o 4,2% na 69,1 kilogramu pro jednu osobu.

Zajímavý je pohyb ve spotřebě masa. Zajímavé je, že meziročně vzrostla o 4,1% konzumace hovězího, které ale stále i s telecím (u kterého meziročně vzrostla spotřeba o desetinu) tvoří jen zhruba deset procent z celkové spotřeby masa. O 2,9% loni vzrostla spotřeba drůbežího masa na 26,8 kilogramu, což je zhruba třetina snězeného masa. Spotřeba vepřového klesla o desetinu procenta na 42,8 kilogramů, což je 53,3% snězeného masa. O skoro více než šest procent klesla meziročně spotřeba zvěřiny na 0,9 kilogramu. O 3,6% pokračoval pokles spotřeby králičího masa na 0,8 kilogramu.

U mléčných výrobků se nejvíce zvýšila spotřeba tvarohů, meziročně o 15,8% na 4,4 kilogramu na osobu.

Spotřeba alkoholických nápojů loni vzrostla o 0,6% na 173,5 litru na hlavu, v přepočtu je to 9,9 litru čistého lihu. Spotřeba vína vzrostla o 3,7% na 19,6 litru na hlavu.

Podle statistiků se však do spotřeby potravin započítává i potravinový odpad, tedy to, co se vyhodí na polích, v domácnostech nebo v obchodech.

3. ledna 2018

MŮJ TIP - Terroir Parisien




Rue Saint Victor 20, Paříž, Francie
Tel.: +33 144 315 454
Email: info@yannick-alleno.com
http://www.yannick-alleno.com/fr/restaurants-reservation/terroir-parisien/terroir-parisien.html
Otevřeno Po-Ne 12:00-14:30, 19:00-22:30




Z jídelního lístku:
Cibulová polévka zapékaná, styl Halles (11€)
Hrášková polévka s mátou, styl Milly (9€)
Račí želé, glazírovaná zelenina (18€)
Terinka z drůbežích jater (8€)
Makrela na bílém víně (9,50€)
Losos pečený po pařížsku (19,50€)
Humr à la armoricaine, rýžový pilaf (49€)
Hovězí plátek na bylinkách, šťouchané brambory (23€)
Telecí brzlík na kaparech, cibulky pečené v troubě (34€)
Kuře sotírované na vinném octu z Nanteuil-les-Meaux (16€)
Černé jelítko Boudin noir s bramborovým pyré (18€)
Hovězí à la mode s želé (20€)
Zmrzlina s jahodami a anýzem (8€)
Čokoláda s třemi omáčkami, vanilkou a kávou (7€)
Jahodový dort Friande (7€)
Mousse au chocolat à la Clementine (7€)
Čtyři drobnosti z jablek a zmrzliny (7€) 


Upozornění: 
Tato restaurace byla teď uzavřena kvůli rekonstrukci, avšak již je opět v provozu. Najdete ji na levém břehu, na konci bulváru Saint-Germain, kousek od Sorbonny. Je to vlastně bistro, patřící do impéria, které vede Yannick Alléno, jeden z nejlepších šéfkuchařů současného světa. Je to takový jeho „butik“, kde nabízí jednodušší pochoutky. Měl jsem tam například jelítko a bylo excelentní. Lepší jsem nikdy nejedl. Vynikající byl také humr po armorikánsku, tedy po starobretaňsku (většina lidí si myslí, že to humr po „amerikánsku“). A ceny jsou samozřejmě daleko nižší, než v Allénově „jedničce“ Ledoyenu na Champs Elysées. Stejnojmenné bistro má Alléno také v Hongkongu.