Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

27. října 2017

Zápisník labužníka 24/10/2017














Nedávno jsem byl pozván do báječného malostranského vinného baru U staré studny na ochutnávku armagnaků od firmy Maison Gélas. Tato tradiční značka existuje už mnoho let a lahůdkové nápoje přijel do Prahy představit a do tajů výroby účastníky degustace zasvětil Baptiste Gélas, který je už pátou generací rodinného podniku. 

Co jsme degustovali? Ve skleničkách bylo osm vzorků. Šlo většinou o směsi 18-20 let starých eaux-de-vie z odrůd Ugni Blanc a Baco a Folle Blanche. Ochutnali jsme však také unikát nazvaný Maison Gélas 40 ANS. I Baptiste přiznal, že ho pil zatím pouze čtyřikrát – a to vždy jen při významných rodinných oslavách. Teď tedy se napil s námi a kromě jiného vyprávěl i o nejcennějším armagnaku, který zraje šedesát let!

Přiznám se, že ta informace se mnou řádně zacloumala. Uvědomil jsem si totiž okamžitě, že podobné produkty mohou vzniknout pouze v zemi, která si je naprosto jistá svou stabilitou.

Počátky firmy Maison Gélas sahají až do roku 1246, kdy potomci slavného mušketýra D'Artagnana (narodil se jako Charles de Batz) začali vyrábět Armagnac a dali mu název podle svého rodu. V polovině 19. století se pak ke značce připojila rodina Gélasů. V roce 1865 odkázal Guillaume Gélas, respektovaný výrobce sudů, své podnikání synu Baptistovi, který vytvořil značku Maison Gélas. Značka tedy trvá už 152 let! Náležitě se Guillaume přestěhoval do prostor, které firma používá dodnes - a pustil se do výroby a prodeje Armagnaců. V roce 1910 se jeho syn Louis stal hlavou společnosti a získal majetek zasazený do vinic Manciet a Chateau de Martet (zámek Martet), které patří stále k rodinnému sídlu. Ludvík byl známou veřejnou osobností. Po druhé světové válce Pierre následoval otce a poskytl rodinné firmě mezinárodní rozměr. V roce 1950 byl prvním obchodníkem v Gers, který se zabýval vývojem vín a různých nápojů. Stál u změn v oboru, neboť začal nabízet exkluzivně armagnaky pocházející z konkrétních „terroirs“, zejména z oblasti Bas Armagnac a La Ténarèze, při jejich přirozeném stárnutí, bez jakéhokoli ředění a snižování procent alkoholu. Dnes (od roku 2001) vede firmu Pierrův syn Philippe. Pokračuje v inovativním duchu svých předků zavedením jediných odrůdových armagnaců, čímž uplatňuje odlišnost Maison Gélas: alternativní Armagnac.

Přestože i Francie prožila během posledních dvou staletí mnohé převraty a války, její stabilita v tom základním smyslu nebyla nikdy porušena. Tradiční výrobky, jako vína, šampaňská vína, koňaky nebo armagnaky se vyrábějí prakticky ve stejné podobě i kvalitě, jako se vyráběly odjakživa. Také tradiční sýry nebo šunky jsou prakticky stejné. Vlastníci byli a jsou vždy soukromí, jen výjimečně se do podnikání zapojuje stát. Nikdy však stát žádnou firmu neznárodnil.

Všechny tyto tradiční produkty mají vlastní apelace, které s podporou státu a zákonů hlídají kvalitu a pravost výrobků. Apelace jsou úřady s velkými pravomocemi. Baptiste nám řekl, že apelace armagnaků pracuje bez chyb a není prostě možné, aby někdo začal vyrábět a prodávat nějaké napodobeniny nebo paskvily.

Dovedete si představit, že byste dnes v Česku chtěli uložit nějakou pálenku na šedesát let do sklepů – a těšili se, že po té dlouhé době ji najdete na svém místě neporušenou? A to prý existují i Armagnaky stoleté!

Česká nestabilita sice vyvěrá z válek a převratů, leč jak vidno po událostech posledních dnů, jsou Češi schopni si sami demokraticky zvolit cestu do pekel. Ukázali to už u svobodných voleb roku 1946 (například v okrese Tachov získali komunisté až 70% hlasů!), pokračují však ve stejném stylu s naivně rozzářenými tvářemi dodnes. Soukromí výrobci tradičních výrobků, jako byla Pražská šunka, Olomoucké syrečky apod., museli předat své firmy státu. Dnes se velmi nekvalitní Pražská šunka vyrábí například v Kostelci a nemá žádnou apelaci, která by kontrolovala její původnost a kvalitu.

Aby bylo jasno: z velké většiny těch nekvalitních výrobků jde o firmy, které patří pod holding Agrofert. To je dohromady asi 250 firem. Pro jistotu si některé z nich vyjmenujme: Kostelecké uzeniny, Krahulík Krahulčí, Maso Planá, Animalco, Hyza, Kmotr Kroměříž, Tatra, Mlékárna Hlinsko, Olma (obsahující asi dvacet značek), Penam, Pekárna Zlatá louka, Procházka Roudnice, Papei, Preol Lovosice, ProFrost, Vodňanská drůbež, Aro, Řezníkův talíř, Vocílka...

Nepřipomíná vám to něco? Dřív se tomu říkalo „strana a vláda“.