Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva z webu České televize, která v souvislosti se seriálem První republika přináší podrobnosti o alkoholismu v Čechách v době před 2. světovou válkou. Citujeme:
První světová válka kromě lidských a materiálních škod zapříčinila také hluboký morální rozklad a sociální změny tehdejší společnosti. Jednou z těchto změn byla zvýšená konzumace alkoholu a s ní spojený nárůst kriminality, který svého vrcholu dosáhl v roce 1920.
Tuto situaci se snažily změnit různé abstinenční spolky. Mnohé z nich existovaly už před válkou, ale v meziválečném období byla jejich aktivita nejsilnější. Mezi jejich členy patřilo mnoho význačných osob, například pozdější prezident Edvard Beneš vydal už v roce 1915 nákladem Českoslovanského abstinentního svazu knížku Problém alkoholové výroby a abstinence. K příznivcům zdrženlivosti od alkoholu patřil také prezident Masaryk.
Snahy těchto organizací a snaha státu o řešení problému se projevily v únoru roku 1922 zákonem zakazujícím prodej jakéhokoliv alkoholu osobám mladším šestnácti let. Mládež do osmnácti let si pak mohla zakoupit pivo a víno. Prodej tvrdého alkoholu byl povolen až nad touto věkovou hranicí. Pivo a víno byly také jediné alkoholické nápoje, které se směly podávat na tanečních zábavách. Porušení tohoto nařízení se však v první instanci trestalo jenom napomenutím a je tak zřejmé, že nebylo příliš dodržováno. Navzdory snahám různých mravnostních spolků nebyla v Československu nikdy zavedena prohibice, na rozdíl od Spojených států, kde se však tento krok minul účinkem a dokonce přispěl k nárůstu kriminality.
Spotřeba i výroba alkoholu u nás dosáhla v meziválečném období vrcholu v roce 1929, pak následoval útlum, způsobený hospodářskou krizí. V celkové spotřebě alkoholu na obyvatele nám patřilo osmé místo na světě, v konzumaci pálenky dokonce šesté. Piva se v republice vypilo ročně průměrně 77 litrů na hlavu, avšak jenom v Čechách to bylo 120 litrů. Nejhorší byla situace v méně rozvinutých dělnických regionech, například na Ostravsku se údajně vypilo i dvacet litrů lihu na osobu a za nákup alkoholu některé rodiny utratily i polovinu mzdy. Velké množství kořalky pocházelo z domácích pálenic, a proto bylo množství otrav alkoholem s různou mírou následků poměrně veliké.
Je proto pochopitelné, že boj již zmíněných organizací s alkoholismem byl poměrně intenzivní, jejich výsledky však nebyly právě přesvědčivé. Organizovaly se mravoučné přednášky často spojené s promítáním fotografií ukazujících následky nadměrného pití. Poukazovalo se na tělesný a morální úpadek a na množství peněz, které se za alkohol ročně vynaloží. Negativním důsledkem těchto činností bylo spojování alkoholismu a Židů, vlastnících koncese na provoz některých hospod, obzvláště v méně rozvinutých oblastech. Státu z výroby a prodeje alkoholu pochopitelně plynuly příjmy a proto se k výraznějším krokům na jeho omezení neuchyloval, především v období krize. Je také důležité poznamenat, že obzvláště pivo tvořilo pro svou kalorickou hodnotu důležitou součást stravy a zpestřovalo poměrně chudý jídelníček, obzvláště u dělníků.
První světová válka kromě lidských a materiálních škod zapříčinila také hluboký morální rozklad a sociální změny tehdejší společnosti. Jednou z těchto změn byla zvýšená konzumace alkoholu a s ní spojený nárůst kriminality, který svého vrcholu dosáhl v roce 1920.
Tuto situaci se snažily změnit různé abstinenční spolky. Mnohé z nich existovaly už před válkou, ale v meziválečném období byla jejich aktivita nejsilnější. Mezi jejich členy patřilo mnoho význačných osob, například pozdější prezident Edvard Beneš vydal už v roce 1915 nákladem Českoslovanského abstinentního svazu knížku Problém alkoholové výroby a abstinence. K příznivcům zdrženlivosti od alkoholu patřil také prezident Masaryk.
Snahy těchto organizací a snaha státu o řešení problému se projevily v únoru roku 1922 zákonem zakazujícím prodej jakéhokoliv alkoholu osobám mladším šestnácti let. Mládež do osmnácti let si pak mohla zakoupit pivo a víno. Prodej tvrdého alkoholu byl povolen až nad touto věkovou hranicí. Pivo a víno byly také jediné alkoholické nápoje, které se směly podávat na tanečních zábavách. Porušení tohoto nařízení se však v první instanci trestalo jenom napomenutím a je tak zřejmé, že nebylo příliš dodržováno. Navzdory snahám různých mravnostních spolků nebyla v Československu nikdy zavedena prohibice, na rozdíl od Spojených států, kde se však tento krok minul účinkem a dokonce přispěl k nárůstu kriminality.
Spotřeba i výroba alkoholu u nás dosáhla v meziválečném období vrcholu v roce 1929, pak následoval útlum, způsobený hospodářskou krizí. V celkové spotřebě alkoholu na obyvatele nám patřilo osmé místo na světě, v konzumaci pálenky dokonce šesté. Piva se v republice vypilo ročně průměrně 77 litrů na hlavu, avšak jenom v Čechách to bylo 120 litrů. Nejhorší byla situace v méně rozvinutých dělnických regionech, například na Ostravsku se údajně vypilo i dvacet litrů lihu na osobu a za nákup alkoholu některé rodiny utratily i polovinu mzdy. Velké množství kořalky pocházelo z domácích pálenic, a proto bylo množství otrav alkoholem s různou mírou následků poměrně veliké.
Je proto pochopitelné, že boj již zmíněných organizací s alkoholismem byl poměrně intenzivní, jejich výsledky však nebyly právě přesvědčivé. Organizovaly se mravoučné přednášky často spojené s promítáním fotografií ukazujících následky nadměrného pití. Poukazovalo se na tělesný a morální úpadek a na množství peněz, které se za alkohol ročně vynaloží. Negativním důsledkem těchto činností bylo spojování alkoholismu a Židů, vlastnících koncese na provoz některých hospod, obzvláště v méně rozvinutých oblastech. Státu z výroby a prodeje alkoholu pochopitelně plynuly příjmy a proto se k výraznějším krokům na jeho omezení neuchyloval, především v období krize. Je také důležité poznamenat, že obzvláště pivo tvořilo pro svou kalorickou hodnotu důležitou součást stravy a zpestřovalo poměrně chudý jídelníček, obzvláště u dělníků.