Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

25. srpna 2017

Zápisník labužníka 25/8/2017



Nedá se nic dělat, jsem pamětník. Často se mě lidé ptají, jak se jedlo a pilo v šedesátých letech, kdy jsem už žil v Praze a hojně se zúčastňoval společenského života. Některé nápoje té doby byly vskutku zajímavé, někdy až bizarní. Vzpomínám si například na lihovinu zvanou Jakamarus. Tento „bylinný likér“ kdysi vyráběla Likérka Dolany pod hlavičkou olomoucké společnosti Seliko. Nedávno jsem se dozvěděl, že od roku 2006 se Jakamarus znovu vyrábí, ujala se ho Hanácká pálenice Těšetice na Olomoucku. Šéf výroby tvrdí, že Jakamarus vyrábí podle původní originální receptury, kterou dobře zná, protože kdysi pracoval jako šéf výroby v Seliku. První oficiální zmínky o bylinném likéru Jakamarus pocházejí z roku 1916, kdy jej začal vyrábět (pod názvem Ja-ka-ma-rus) pražský lékárník Alois Kříž. Na tuzemský trh se vracejí i další značky alkoholu z produkce bývalého olomouckého národního podniku Seliko: bylinný likér Praděd a whisky Gold Cock. Receptury a ochranné známky těchto nápojů koupila loni vizovická společnosti Rudolf Jelínek.

Myslel jsem, že produkt zvaný Výčepní lihovina už neexistuje. Omyl. Pod značkou Royal si ho dodnes můžete koupit: litrovou láhev za 126 Kč. Prý se dokonce dá koupit i tekutina zvaná Čert, něco mezi kořalkou, likérem a dezertním vínem. Je o ní řeč ve Švejkovi, stejně jako o Kontušovce. Znám lidi, kteří dovedou zpaměti (a ve stejném pořadí) vyjmenovat ty nápoje jako rytmistr König z Písku: „Rum, kontušovka, čert, jeřabinka, ořechovka, višňovka a vanilková!“ I Kontušovka se prý dá ještě dnes sehnat.

Alexandr Guha v publikaci Pravé české míchačky uvádí názvy přímo děsivé: Flusanec, Leninova pomsta, Bambus s motorem, Hypermičuda, Žabí hlen, Semafor, Šavle meče, Červenáček, Kolomaz, Drátěnka apod.

Tenkrát v šedesátých se ale pilo například „čůčo“, což bylo nejlevnější víno, lepkavé, ovocné, stálo asi 15 korun litr. Myslím, že se oficiálně jmenovalo Ovocné bílé. Prodávalo se pouze v Ovoci a zelenině. Vyráběla ho tuším Fruta Mnichovo Hradiště. Populární bylo rovněž Malagelo, levné ovocné dezertní víno, o kterém složil písničku Ivan Hlas: „Já potkal jsem tě na ulici, byla jsi jako dělo a do tmy svítilo tvoje mladý bílý tělo a pod paží sis nesla svoje oblíbený Malagelo...“

Málokdo už si pamatuje na levný český šampus, šumivé víno Čtverák z JZD Čtveřín za pouhých deset padesát. Nebo Piris, to bylo hruškové víno za neskutečných 5,50 Kčs.

A byly zde ještě další nezapomenutelné značky: Třešňové dezertní, Rybízové dezertní, Orange punch, Encián, Vermouth frutti, Šumavské bylinné, Čoko-róso, Perla Famóza, Curacao...

Oblíbená byla už tenkrát tradičně v českých hospodách také „zelená“ neboli Peprmintka. Někteří fajnšmekři si ji míchali s pivem: panák zelené se v půllitru zalil pivem. Říkalo se tomu „magické oko“. Konkurentem „zelené“ byla griotka, tu však pily většinou ženy. Stejně jako vaječný koňak neboli „ajerkoňak“. A tradici samozřejmě pořád drží Becherovka.

Jediný pravý (tedy třtinový) rum, který se u nás vyráběl, byl Key Rum. Z brambor se dělal Tuzemský rum, dochucený lihem a rumovou trestí. Byl typický zejména svou hnědou barvou, charakteristickou vůní a lahodnou chutí. Jeden bývalý francouzský námořník mi řekl, že nejlepší grog je právě z českého Tuzemského rumu. V přístavech prý ho kupovali od českých námořníků všichni znalci.

Legendární byla rovněž kořalka jménem Raketa. Zpívá o ní Ondřej Hejma v písničce Modrá ve verši „modrá je Raketa, ta moje holka“. Raketa byla modrá, připomínala prostředek na mytí oken nebo nádobí značky Iron a chutnala podle jednoho pamětníka „přibližně jako Mixela s pastou tutti frutti“.

Dodnes se vyrábí Prostějovská režná, která se dělá z šesti bylin, z nichž hlavní je anýz, léčivé vonné koření, jež má nesporně povzbuzující účinky. Její předchůdkyní byla Prostějovská Starorežná jejíž receptura pochází z konce 17. století, kdy byl majitelem Palírny U Zeleného stromu v Prostějově lékárník Michael Storch. Ten šikovně spojil své medicínské znalosti a zároveň znalosti vinopala a na svět přišla kořalka ze žita, kterému se na Moravě říká ryž. Starorežná se dělala z jedenácti bylin a obsahovala 50% alkoholu. Obě pálenky se dnes vyrábějí v obnovené palírně U zeleného stromu.

A samozřejmě nesmíme zapomenout na Fernet neboli „lak na rakve“ či „dech mrtvé milenky“. Náhradou whisky byla Žitná nebo Stará myslivecká. Tu jsme pili ředěnou s Kofolou a říkalo se tomu Strašidlo.

Když vyšel poprvé česky Remarqueův román Tři kamarádi, chtěli barmani napodobit koktejl, který hrdinové románu často pili: byla to směs jamajského rumu a portského vína, do toho kostka ledu a kolečko citronu. Ani jamajský rum ani portské však běžně v baru tehdy neměli a tak vymysleli českou verzi, které se pak říkalo Rémark nebo Tři kamarádi: bylo to deci vermutu Tesavela, půldeci tuzemského rumu, kostka ledu a kolečko citronu. Mimochodem: Tesavela. Málokdo ví, že tato značka vermutu vznikla už ve dvacátých letech minulého století. Vymysleli ji dva pánové jmény Tesařík a Pavela. Po roce 1948 ve znárodněné továrně se vyrábělo pod touto značkou doslazované dezertní víno nevalné kvality, litrovka stála v prodejnách Ovoce a zeleniny asi 8 Kčs. Jiří Kodet ve filmu Vrchní prchni vysvětluje, že když se Tesavela pořádně vychladí, nerozezná ji běžný konzument od Cinzana. Miloslav Šimek vzpomínal, že když chodili na konci šedesátých let s Jiřím Grossmannem do restaurace Barok na Václavském náměstí, připravoval jim pan vrchní chutný Manhattan z Tesavely za 3,80 Kčs. Dalším oblíbeným českým vermutem byl Metropol vyráběný v Brně.

Zacituju ze vzpomínek barmana Antonína Truhláře, který pracoval na začátku šedesátých let v baru pražského hotelu International: „V padesátých letech šlo z rozhodnutí předsedy vlády Antonína Zápotockého 77 000 číšníků do výroby. Potom existovalo barmanství jen ve velkých městech. Mimo ně se pila Uhlířská, což byla žitná půl na půl s rumem, Nikolaška, což nebylo nic jiného než brandy, která se pila přes plátek citronu posypaný cukrem, a taky rum s několika kávovými zrny. Při recepcích se pila čistá vodka nebo tzv. Anuška, což byla vodka s džusem.“