O českých houskových knedlících by se dal napsat román. Většina Čechů je přesvědčena o tom, že právě houskové knedlíky jsou nejtypičtějším českým jídlem. Ale knedlíky kupodivu najdete v seznamech tradičních jídel mnoha národů, dokonce i v čínské kuchyni! Konkrétně v té pekingské. Některé národy mají dokonce vlastní knedlíkové legendy. Například v bavorském Deggendorfu, který byl v roce 1266 obléhán vojsky Přemysla Otakara, se stal knedlík zbraní, jíž zahnala starostova manželka na útěk špeha, který se snažil proniknout do jejího domu. Zdá se, že ani v obleženém městě netrpěli lidé hlady a vesele se sytili knedlíky, které však byly zřejmě dosti tuhé, jinak by špehovi neublížily. Na počest tohoto hrdinného činu jsou dodnes v Deggendorfu pořádány knedlíkové slavnosti. V Národním zemědělském muzeu v Praze na Letné byla knedlíkům věnována celá samostatná výstava! Dozvěděl jsem se tam, že v Čechách a na Moravě je zaznamenáno přibližně 30 druhů knedlíků. Každý region má prý recept poněkud odlišný.
Kdysi vymyslel Pepík Vladař, majitel restaurace na Maltézském náměstí, soutěž nazvanou Mistrovství republiky v přípravě houskových knedlíků. V porotě jsem sedával i já, vedle labužníků typu Karla Schwarzenberga. Dlouhá léta byl hlavním arbitrem Jiří Dientsbier, bývalý ministr zahraničí, jehož znalosti a um ohledně knedlíků byly neuvěřitelné. Jirka Dientsbier byl bezesporu největším odborníkem na knedlíky v této zemi. Lepší houskový, než jaký dělal Jirka Dientsbier, jsem nikdy nejedl.
V sedmdesátých letech čeští emigranti postrádali v cizině mouku vhodnou k přípravě knedlíků a prosili každého, kdo za nimi jel, aby přivezl aspoň knedlíky v prášku. Kdysi jsem vyděsil německého celníka, když ve vlaku otevřel můj kufr a našel v něm třicet pytlíků. Myslel si určitě, že je to droga a píchal do pytlíků špendlíkem a olizoval ho. Když jsem mu řekl, že jsou to „Tschechische instant Knödel“, pokýval nevěřícně hlavou, ale nechal mě vstoupit na německé území, aniž by mi proviant zabavil.
Někteří emigranti si nechávali mouku na knedlíky posílat od jednoho Čecha ze Švýcarska, jmenoval se tuším Doubek (měl heslo DDDDD – Dobroty do domu dodá Doubek) a později svůj repertoár rozšířil i na speciality maďarské a polské.
Viktor Faktor ve své knize Švejkova kuchařka renovoval spoustu starých receptů – všechny se týkaly pokrmů, o nich byla třeba jen nepatrná zmínka v legendárním románu Jaroslava Haška o dobrém vojákovi Švejkovi. K receptu na pečeného zajíce přidal Faktor (který již bohužel není mezi námi) ještě dobový recept na knedlíky zvané Palfy. Zaujalo mě to. Kde to ten Viktor vzal? Vymyslel si to? Pátral jsem všude moženě, avšak žádnou zmínku o podobných knedlících jsem nikde nenašel. Avšak.
Ve filmu Slavnosti sněženek je scéna, v níž Miloslav Štibich vysvětluje Petru Čepkovi, že ke kančí pečeni je nejlepší přílohou „pajfalský knedlík“. To mě trklo. Není ten „pajfalský“ vlastně Palfy? Potom jsem v různých kuchařkách našel knedlík Pálffyho nebo Pálfyův. A zjistil jsem, že jde o houskový knedlík podobný karlovarskému (bavorskému), přidává se do něj ovšem slanina a vaří se v ubrousku. Zjistil jsem dokonce z osobních rozhovorů, že knedlíkoví fajnšmekři nazývají tento knedlík „rolls roycem mezi knedlíky“.
Obecně se věří, že knedlík Palfy se liší od ostatních tím, že těsto je uloženo do plátěné roušky a uvařeno v páře. Základem pro čtyři porce je osm housek nakrájených na kostičky a rozmočených v litru mléka. Potom se těsto smíchá s podušenými kostičkami bílého špeku. Šest vajec (a dva žloutky navíc) se podusí na másle, to vše se smíchá s rozmočenou houskou a slaninou (někdo přidává ještě trochu hrubé mouky), osolí se a vloží do plátna. Vaří se v páře až půldruhé hodiny.
Název prý byl inspirován historickou postavou Jána Františka Pálffyho, posledního majitele zámku ve slovenských Bojnicích. Ten zemřel za drastických okolností v roce 1908 ve Vídni a ví se, že jeho příbuzní nechali provést tajně pitvu, která měla prokázat, že „gróf“ byl v době sepisování svého testamentu (pro pozůstalé zřejmě neakceptovatelného) nepříčetný. Žádal v něm totiž, aby jeho neuvěřitelné sbírky umění zůstaly zachovány a otevřely se pro veřejnost. Rodina to ovšem neakceptovala a veškerý majetek vzápětí „rozfofrovala“. A jaká je souvislost této osoby s knedlíkem, který si hraběcí titul rovněž zaslouží? Zřejmě žádná. Nikde se totiž neodchovala jediná zmínka o tom, že by onen Pálffy byl autorem receptu nebo milovníkem těchto knedlíků. Je to tedy název opředený dosud nerozluštěným tajemstvím.
Hrabě Ján František Pálffy (Pálfi) de Erdödy (1829-1908) byl synem císařského sluhy. Tehdy ovšem i sluhové na takové pozici museli mít modrou krev. Ján František byl velmi přičinlivý a vlastní zásluhou zbohatl. Cestoval po světě a byl sběratelem uměleckých děl. Ve věku 42 let se stal bratislavským županem. Hlavní příjem z postu župana věnoval bratislavským chudým. Rod Pálffyů nechal po sobě honosné paláce ve Vídni, Bratislavě i Praze. Přestavěl bojnický zámek a naplnil ho svými sbírkami uměleckých děl. Ján František zemřel ve věku nedožitých 79 let jako starý mládenec.
Herečka Jiřina Šejbalová napsala v roce 1969 půvabnou knížku Vaříme na chatě a v ní uvedla typicky český vynález: houskové knedlíky ve skleničkách od hořčice. Musí ovšem jít o ty staré dobré skleničky kuželovitého tvaru. Používají se nejen jako odměřovadla, ale také jako formy. Jedna sklenička hrubé mouky, jedna sklenička mléka, jedna sklenička nahrubo nakrájené housky, dva žloutky a ze dvou bílků sníh. Z toho všeho se vytvoří těsto, jímž se pak naplní pět skleniček vymazaných máslem a vysypaných hladkou moukou. Tyto skleničky se vloží do kastrolu naplněného vodou tak, aby voda sahala do poloviny jejich výšky. Voda v kastrolu se má vařit asi půl hodiny. Potom se ze skleniček vyklopí knedlíky, které se rozkrájejí na plátky.