Už jednou jsem kdysi psal o pojmu „frou-frou“. Toto prazvláštní spojení dvou citoslovců nelze nijak rozumně přeložit. Avšak z francouzštiny přesto bývá překládáno ve smyslu „načechraný“ nebo „zkadeřený“.
Nikdo dnes už vlastně neví, jak toto sousloví vzniklo. V roce 1869 nazvali úspěšní tvůrci hudebních komedií Henri Meilhac a Ludovic Halévy svou hru se zpěvy a tanci Frou-Frou. V krátké době poté bylo stejně nazváno několik dalších komedií. A od té doby byly jako „frou-frou“ nazývány různé módní výstřelky (načechrané sukně, ozdobné knoflíky apod.) nebo bonbony v načechraných lesklých obalech.
V roce 2003 vzniklo britské rockové duo, které se pojmenovalo Frou-Frou a získalo brzy dosti velkou popularitu. Jeden z dua, Guy Sigsworth, vysvětloval, že název (někdy psaný jako froo froo) převzal z Rimbaudovy básně Ma Bohème, napsané v roce 1870. Je to prý francouzský výraz pro napodobení svištícího zvuku, který vytvářejí široké sukně žen během vášnivého tance. Ovšem Frou-Frou je také jméno koně, na kterém jezdí hrabě Vronskij v Tolstého románu Anna Karenina.
Frou-Frou se stalo běžným pojmem a kuchaři tak začali nazývat také některé pokrmy: například drůbeží polévku s karotkou, malými knedlíčky z vypalovaného těsta a jemně sekanými lístky kerblíku. Také salát z celeru, čekanky, červené řepy, vařeného bílku a kerblíku. A nedávno jsem objevil další lahůdku nazvanou Frou-Frou: úpravu vajec, kterou ve své legendární knize L´Art Culinaire moderne zaznamenal Paul-Henri Pellaprat. Oefs à la frou-frou jsou vařená vejce, rozkrojená napůl a zbavená žloutků, potom politá majonézou a posypaná rozdrobenými žloutky, k tomu všemu se nakonec přidají vařené zelené fazolkové lusky a kolečka vařeného zeleného chřestu. Majonézu se prý doporučuje malinko vyztužit želatinou. Pellaprat však má ve své „bibli kuchařů“ ještě jeden recept nazvaný obdobně: Le frou-frou aux marrons (Frou-frou z kaštanů). Je to sladká kaštanová kaše smíchaná s rýží a zapečená ve formičkách, nakonec pak přelitá šlehačkou.
Původ názvů některých pokrmů je někdy opravdu složitě vysvětlitelný. Tak například gravadlax. Je to syrové maso lososa, naložené v oleji a čerstvém kopru, s trochou cukru. Po týdnu maso změkne jako máslo a je úžasně chutné. Je to skandinávský recept, v různých zemích se píše podobně: gravlax, gravlaks, graevlaax... Jak ten název vznikl?
Stalo se to prý v roce 1348 v kraji zvaném Jämtland na západním pohraničí Švédska, v kraji jezer a řek bohatých na lososy. Tamní rybář jménem Olafur Graflax začal konzervovat ryby originálním způsobem: zakopal je do země. Říkalo se tomu také surströmming. Ovšem slovo grav znamená ve švédštině „hrob“ nebo „pohřbený“, takže i rybářovo jméno může být spíše přezdívkou, zvláště když „lax“ znamená lososa. Možná měl ten muž ve skutečnosti jiné příjmení, ale měl prostě přezdívku „hrobař lososů“. Rozhodně však metoda „pohřbených lososů“ se v celé Skandinávii začala od té doby praktikovat velmi aktivně – a výsledkem jsou dnešní lahůdky nazývané Gravlax, Gravadlax nebo Gravlaks. Tehdy se ovšem skutečně ryby zakopávaly do země, zůstaly tam několik měsíců a když byly vykopány, dělal se z nich pokrm sice mírně zapáchající, avšak prý velmi lahodný. Archeologické vykopávky na území Švédska a Norska dokazují, že už před pěti tisíci lety lidé zakopávali ryby do země. Někdy asi zapomněli, kde ten rybí hrob je.
Dnes se už čerstvé maso lososa nezakopává do země, jen trochu osolí, osladí a obalí čerstvým koprem. Potom se v mikrotenovém sáčku uloží do chladničky a nechá se tam asi týden, přičemž se každý den obrací. Je vhodné sáček zatížit a vyčerpat z něj vzduch.
Z doby před více než dvěma tisíci let máme svědectví Hérodota, že Babyloňané a Egypťané suší nasolené ryby ve větru – z toho vznikla dnešní Bacalau neboli Stockfish.
U některých názvů se na první pohled zdá, že vznik je jasný. Jako třeba česká klobáska zvaná „talián“. Inu, zřejmě přišla z Itálie. Omyl. Talián vznikl v Praze, avšak vymyslel ho řezník a uzenář jménem Emanuel Uggé. Kdy a kde se Emanuel Uggé narodil, nevíme. A už asi nezjistíme. Pocházel prý odněkud z Itálie, nejspíš z Bologni. Jisté je jen to, že žil v Praze od roku 1886, kdy složil předepsaný měšťanský slib a stal se pražským měšťanem. V centru Prahy v Rybné ulici si koupil dům, kde kromě jiného jako jeden z prvních v Praze provozoval uzenářství. Žil tam až do roku 1907, kdy zemřel. Proslavil se však nejen jako uzenář. Byl také činovníkem Sokola (a osobním přítelem Jindřicha Fügnera), jakož i významným Pražanem. Mimochodem: jeho syn stejného jména byl potom významným českým jazzovým kritikem.
Pokud jde o ty taliány, Maďaři dělají podobné a říkají jim Darabolt (marcangolt) kolbász. V obou případech se jedná o vařenou vepřovo-hovězí směs plněnou do střívek a naloženou do láku. Uggé se však zřejmě inspiroval klobáskami své rodné země, původ „taliánů“ lze tedy hledat samozřejmě pravděpodobně někde v Bologni, někteří Italové však tvrdí, že je poprvé dělali neapolští uzenáři. Neapolské Salsiccia fresca jsou z vepřového masa a obsahují hodně fenyklu. Uggé se však možná nechal spíše inspirovat jednou málo známou klasickou italskou klobásou zvanou Salsiccia Macinata, která se dělá pouze z vepřového výřezu. V pravém slova smyslu tedy vlastně nejde o „uzeninu“. Mezi Pražany se Uggého novinka stala rychle velice oblíbenou. Zpočátku Pražané nové chuťovce říkali „Uggeho pivní pochoutka“, z čehož se posléze stala „Uggovka“ (vyslovováno jako „Užovka“). Současně se také říkalo: „Jdu si dát svačinku k Taliánovi…“, později prostě „Jdu si dát taliána“. Tento název nakonec nad původní „Uggovkou“ zvítězil a stal se všeobecně užívaným. Uzenář Uggè si svou pochutinu nijak právně nechránil, takže „taliány“ brzy začala vyrábět i konkurence.