Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

5. května 2017

Zápisník labužníka 5/5/2017




Irský spisovatel James Joyce napsal v roce 1921 (bylo mu tehdy 39 let) román Odysseus, který je dodnes pokládán za jedno z nejzajímavějších prozaických děl historie. Hrdinou románu je pan Leopold Bloom, jehož manželka je mu neustále nevěrná. Joyce charakterizoval pana Blooma i po gastronomické stránce: „Pan Leopold Bloom si potrpěl na dobytčí a drůbeží vnitřnosti. Jedl s chutí hustou polévku z husích drůbků, šťavnaté dršťky, slaninou prošpikované a v troubě upečené srdce, smažená játra s topinkami, smažené tresčí mlíčí. Nejraději měl grilované jehněčí ledvinky, které mu jemně čpavým nádechem moči šimraly chuťové kanálky...“
       Toto sdělení je pro mne velice zajímavé. Za prvé proto, že stejné lahůdky jako pan Bloom miluju i já. A za druhé proto, že v irském městě Dublinu, kde se příběh odehrává, nepatří jmenované pokrmy k běžným, natož pak typickým. Nejsou to pokrmy běžné ani v Anglii. 
        Například hustá polévka z husích drůbků je bezesporu kaldoun, který známe z Německa, Rakouska a také z Čech. Recept má ve své knize i paní Rettigová, i když ho nazývá jinak. Obvykle se tato polévka vaří z drůbežího vývaru, nesmí v ní chybět kořenová zelenina (cibule, mrkev, petržel, celer), trochu brambor, husí vnitřnosti (srdce, žaludek, křídla, krk, játra, ledvinky) a může být i kousek květáku nebo kapusty. Do polévky se mohou přidat knedlíčky buďto morkové nebo kvasnicové. Chuť se podpoří troškou másla. Někteří gastronomové se domnívají, že název vznikl z francouzského slova caldron, které znamená velký hrnec. To je však omyl. Název je totiž evidentně počeštěná verze německého slova Kaldaunen, které znamená dršťky nebo vnitřnosti. Anglicky se dršťkám říká Tripe a podobnou polévku v anglickém slovníku nenajdete. Ostatně ani v italském, jak se někteří domnívají – argumentují přítomností nudlí v této polévce. Avšak nudle do pravého staročeského kaldounu zcela jistě nepatří. A ani Joyce se o nich nezmiňuje.
         Šťavnaté dršťky, které rovněž pan Bloom miloval, jsou typičtější pro Francii (Tripes à la mode de Caen) nebo Itálii (Trippa alla parmigiana). Joyce žil dlouho v Terstu, tam se možná setkal s italským receptem. V Německu dršťky milují Švábové, vaří z nich hustou polévku, jejímž základem je červené víno (Schwäbische Kuttelsuppe). Avšak ať to beru jak to beru, nejblíže má onen popis Blumova oblíbeného pokrmu k českým zadělávaným dršťkám.
         Také „slaninou prošpikované a v troubě upečené srdce“ (předpokládám, že vepřové) mi sedí spíše na Česko nebo Rakousko. Smažená játra s topinkami (předpokládám, že telecí) mohou být také z Rakouska, respektive z Terstu. Smažené tresčí mlíčí bych tipoval také na Terst. 
         Ale grilované jehněčí ledvinky, to je bezesporu pokrm typický pro německý Schwarzwald nebo Alsasko.
         Jak a kde si tedy pan Bloom na těchto lahůdkách pochutnával? Měl asi problém je v Dublinu sehnat. Pochybuju, že by v tamních restauracích byly permanentně na jídelních lístcích. Joyce chtěl zřejmě na tomto příkladu ukázat, jak a čím se pan Bloom lišil od svých současníků a krajanů.
         V Dublinu, kde pan Bloom žil, jsou na jídelních lístcích restaurací především irské pokrmy. Z nich nejznámější a nejoblíbenější je Irish Stew, tedy něco jako irský guláš, který se vaří ze skopového nebo jehněčího masa, samozřejmě s bramborami, petrželkou a cibulí. Irové jsou mimo jiné považováni za největší evropské konzumenty brambor. O tuto pozici soupeří s Čechy a Moravany. Podobně soupeří s námi i v případě konzumace piva, tam ovšem jde o irské speciální Guiness, plzeňský Prazdroj Irové téměř neznají. Irové ročně vypijí téměř 700 milionů velkých piv (1 pinta je 0,57 litru). Nejoblíbenější je Guinnessův porter, tedy těžké černé pivo (Stout). V dublinských pivnicích zvaných „puby“ se k pivu jí nejčastěji Irish stew nebo Shepherd's pie (masový nákyp zapečený s bramborovou kaší). Dostanete tam také jehněčí kotlety, obvykle podávané s mátovou omáčkou. Zajímavým pokrmem jsou Boxty, speciální irské bramborové placky, někdy plněné. Liší se od českých tím, že kromě nastrouhaných syrových brambor se do nich přidává ještě bramborová kaše. Pokud jde o místní druhy sýrů, vyniká zvláště Kerrygold. Pod tímto názvem ovšem najdete také irské máslo ochucené česnekem a bylinkami.
          Irové snídají Cornflakes (kukuřičné lupínky) nebo Porridge (ovesnou kaši), mnohdy na stole nechybí Fried eggs (sázená vejce) nebo Scrambled eggs (míchaná vejce). K tomu Bacon (slanina), Sausages (párky) nebo Black pudding (krvavé jelítko). Zajímavostí jsou Kippers (uzení sledi).     
          Pokud jde o digestiv, pak je zde samozřejmě Irská whiskey, z níž nejznámější (i u nás) je Jameson. Whiskey se dává i do kávy (Irish coffee), ne však do čaje. 
          Z tohoto pohledu se asi panu Bloomovi my Češi nedivíme, že měl raději něco jiného, než co mu nabízely dublinské puby.
          Mimochodem: už jste někdy ochutnali Porridge? Mnoho lidí považuje tuto kaši z ovesných vloček za nejodpornější jídlo na světě. Nevylepší ho ani mléko, ani kokosová moučka, ani rozinky nebo borůvkový džem. Kaše není dobrá ani naslano. Spisovatel Graham Greene v jednom svém románu popisuje boháče, který chce ponížit své hosty a proto jim servíruje Porridge – a baví se tím, že si nikdo nedovolí tuto nechutnost nesníst. Na druhé straně Henry Miller v románu Obratník Raka tvrdí, že porridge je skvělý proti zácpě.