Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

17. března 2017

Zápisník labužníka 17/3/2017



Karel Kyncl kdysi vydal knihu svých rozhlasových komentářů a nazval ji V Manchesteru nemají manšestr. Vycházel ze zjištění, že látka, které my říkáme manšestr, se v Anglii jmenuje Corduroy. Podobné paradoxy nalezneme často i v gastronomii. Viz „vlašský“ salát, který se v Itálii (tedy Vlašsku) jmenuje Insalata russa, tedy „ruský salát“. Nebo anglický biftek, který v Anglii nenajdete ani náhodou. Tam se to jmenuje Filet Steak, pod názvem beefsteak najdete jakýkoli plátek hovězího masa blíže neidentifikovatelný. Objednáte-li si English beefsteak, přinesou vám kousek masa jen lehce opečeného, téměř syrového, tedy „rare“. A hlavně bez sázeného vejce, které se u nás na „anglický biftek“ bůhvíproč tradičně pokládá.  Angličan by pravděpodobně českým „anglickým biftekem“ pohrdl. Stejně tak náš „vídeňský řízek“ není totéž, co Wiener Schnitzel. Ten se totiž dělá zásadně z telecího ořechu, nikoli z vepřové kýty nebo dokonce krkovičky jako u nás! 
        Když si v restauraci v Itálii objednáte rizoto, přinesou vám kaši, neboť jejich rizoto se dělá z odrůd Vialone nano, Carnaroli nebo Arborio, což jsou zrníčka s velkým obsahem škrobu, díky němuž nasáknou hodně chuti a dobře se k sobě lepí, přitom však zůstanou nerozvařená. U nás se rizoto dělá z rýže Uncle Ben´s nebo Basmati, která zůstává pevná a víceméně suchá, nevstřebává chutě.  Jeden Srb, který svou pražskou restauraci označuje jako „italskou“, mi řekl, že dělá rizoto z rýže Basmati, protože Čechům to tak chutná. 
         Teď trošku odbočím. Už několikrát jsem se rozčiloval nad tím nesmyslem: v češtině se mušle jakubky oficiálně jmenují „hřebenatky“! Fuj! Jsme jediní na celém světě, kteří se vymykají, neboť všechny ostatní jazyky ctí francouzský název Coquilles St. Jacques („mušle svatého Jakuba“) a nějakým způsobem ho opisují. Mimochodem: je to stejná mušle, jakou si zvolila do svého loga firma Shell. A je to stejná mušle, z níž vystupuje na břeh Venuše na slavném Boticelliho obrazu. Proč hřebenatka? Protože prý se z těch mušlí kdysi dělaly hřebeny? Kdo to dnes ví a komu dnes mušle připomíná hřeben? Je to prostě Jakubka. Respekt k názvu má ještě i jiné důvody: apoštol Jakub, podle něhož jsou mušle nazvány, byl jedním z nejoblíbenějších světců středověku. Pouť do Compostely, k poutnímu místu tohoto světce, patří mezi nejznámější. Proč se mušle jmenují právě po něm? Inu, jedna legenda tvrdí, že Jakubovo tělo (byl sťat v Římě roku 42) bylo vyplaveno mořem kdesi na západním pobřeží Španělska, ve Finisterre, což znamená Konec světa. Jak se tam to tělo z Říma dostalo, ví Bůh. A když Jakuba rybáři vylovili, bylo prý jeho tělo pokryto těmi kulatými lasturami. Pohřbili ho údajně i s nimi, v tom lasturovém obalu. Tato legenda může být pravdivá, má však jeden háček: jakubky se dnes ve Finisterre téměř nevyskytují, loví se nejčastěji v Bretani, o pár stovek kilometrů severněji. A proto je za jejich vlast považována Francie, stejně jako u cukrovinek zvaných Madeleine. U nás jim občas říkáme Madlenky. To ujde.
         Jiný nesmysl. Pokaždé mě velmi popudí, když v nějakém románu (například v Maigretových případech) čtu, že „jedli obložené zelí“. Je mi samozřejmě jasné, oč jde. Je to choucroute. Šukrut je tradiční alsaský pokrm, jehož základem je především maso: uzené vepřové (nejčastěji bůček nebo koleno), párek a klobásky. Někdy i kousek vepřové pečeně, variantou může být i ovar. K tomu se přidává jako příloha vařené zelí. Toto tradiční alsaské jídlo má název složený ze dvou slov znamenajících zelí: francouzského chou a německého kraut. Podává se s vařeným bramborem. V Alsasku jde většinou  o zelí jen podušené na bílém víně, cibuli a koření. Ale ve zbytku Francie se někdy zelí zapéká v troubě se slaninou, to mi chutná víc. Maso je zpravidla pouze ohřáté v páře. 
           Pořád si myslím, že přeložit šukrut jako obložené zelí může pouze člověk, který ho nikdy nejedl. Já tuším, jak k tomu nesmyslu došlo. Páni překladatelé a dámy překladatelky (ty častěji) si prostě vyhledaly to slovo na Wikipedii. Anglické, jak jinak. A tam je psáno skoro vždy choucroute garnie!  Ano, to doslova přeloženo znamená „obložené zelí“. Přece garnie je obložený! Ale ve Francii na jídelních lístcích nikdy není třeba přidávat ke slovu choucroute slovo garnie!
           Před nějakými dvaceti lety se velmi podobný pokrm objevoval i v českých restauracích. Téměř vždy nesl název Táborská bašta. Mívali ho v šedesátých letech třeba v Praze U medvídků. Snažím se už dlouho vypátrat, proč se tahle bašta jmenuje zrovna „táborská“. Ptal jsem se mnoha kuchařů, mimo jiné také táborských. Nikde jsem neobjevil žádný doklad, že by se tento recept už kdysi dávno praktikoval v Táboře. Je to asi jako s Moravským vrabcem. Proč moravský? Ten recept přece evidentně vznikl v Čechách. Pravděpodobně i Táborská bašta vznikla v Praze. A vysvětlení je tedy prosté: jakýsi chytrolín si asi myslel, že s označením „moravský“ nebo „táborská“ bude ta položka na jídlením lístku atraktivnější a půjde lépe na odbyt.
        Na jídelním lístku brněnské pivnice U Tří kohoutů z roku 1967 bylo Sperma von Wasserman (Vodníkovo sperma), což ve skutečnosti byla obyčejná hrachová polévka, jen rozmixovaná na kaši. Vodníkovi se  dal tento pokrm připsat snad jen proto, že byl hodně vodový.
         Avšak vraťme se k nesmyslům v překladech do češtiny. Velmi mě pobavil překlad anglického termínu „bread basket“ (košík na chléb) na Wikipedii: Země živitelka!
        Ryzec pravý (Lactarius deliciosus) se v Katalánsku jmenuje Rubellon (a podobně v několika variantách). Salvator Dalí ve svých pamětech píše, že miloval jídlo zvané Rubellons à la Ilauna, což byly ryzce opékané na tenkém kovovém plátu. Ilauna je dívčí jméno. Bližší vysvětlení názvu tohoto receptu jsem nikde nenalezl. Dalí ovšem miloval ještě další katalánské jídlo: tarts.  To nejsou dortíky, jak by se na první pohled mohlo zdát, nýbrž prý pečení ptáčci. Avšak o jaké ptáčky jde, to se mi rovněž nepodařilo zjistit. O Dalím je ovšem známo, že ve Francii rád jedl pečené strnady zvané ortolans.
        „Říci, za jak dlouho a za jakých podmínek se ustálí název pro jídlo, nelze. Je to velmi specifické. Někdy je to založeno na omylu, někdy je impulsem pro pojmenování náhodná událost, jindy si konkurují dva názvy“, říká etymolog z filozofické fakulty Karlovy univerzity Jiří Rejzek.