Z výsledků archeologických výzkumů mohli vědci téměř bezchybně dokázat, že už pravěký člověk (jemuž se říká „lovec-sběrač“) měl vyvinuty chuťové buňky natolik, že mohl rozeznávat a dávat přednost pokrmům chutnějším před méně chutnými. Vědci vycházejí z faktu, že ulovená zvířata, jejichž maso bylo určeno k jídlu, ve velké většině nebyla tučná. V přírodě spíše hladověla a proto jejich maso bylo bez tuku, méně chutné. Avšak tuk byl ukryt v morku kostí. A pračlověk zcela určitě šel po tomto tuku a miloval ho. Proč? Nebylo to z jakési podvědomé potřeby čili kvůli zdraví. Ten tuk mu připadal chutný!
Byl tedy pračlověk už tehdy v jistém smyslu labužníkem: dával přednost jídlu chutnějšímu před méně chutným. Méně chutné maso například nechával zcela zjevně často shnít, nekonzumoval ho, jak dokazují archeologické nálezy. Za pochoutku však považoval například jazyk zvířat. Ten jedl bez výjimky ve všech případech. Musíme vzít v úvahu, že neměl ještě možnost vařit v kovových nádobách – a oddělit tuk od masa bylo tedy pro něho velmi obtížné. Neuměl také ještě používat koření. Měl velmi málo možností, jak své jídlo osolit nebo osladit. Zpočátku si mohl jídlo osladit pouze planě rostoucím ovocem, které zřejmě neobsahovalo mnoho cukru. Teprve později objevil med včel a javorovou mízu. A začal připravovat něco jako předchůdce pemmikanu, tedy kousíčky rozdrceného sušeného masa prokládané tukem z morku a sladkými bobulemi. Toto jídlo vydrželo dlouho a lovci si ho mohli brát na déle trvající lovy. Pokud jde o med, existují důkazy staré asi 7000 let, například malba ve španělské jeskyni Cueva de la Arana. Zcela zřetelně je zde zobrazen člověk, který vybírá z dutiny stromu med – a kolem něj poletují včely. Také v Německu se podařilo objevit včelíny z doby bronzové. Důležitým zdrojem tuku byly ryby, především mořské. Až Chetité (tři tisíciletí před naším letopočtem) dokázali z železné rudy vytavit kov, z něhož pak mohli vyrobit nádoby. Lidé v té době domestikovali kachny, slepice a soby. Tehdy se doba bronzová pomalu měnila na dobu železnou. U nás byl například objeven „únětický koflík“, hliněný hrneček, z něhož se dalo pít, avšak nebylo ještě možno v něm vařit. Únětická kultura svůj název získala podle pohřebiště v Úněticích u Roztok, které kolem roku 1870 objevil a prozkoumal Čeněk Rýzner.
Zajímavé je, že jednou z nejvýše ceněných mořských ryb té doby byl cípal hlavatý (Mugil cephalus), tedy ryba, kterou dnes už na trzích vídáme velmi zřídka. Jeho sladkovodní obdobou byl lipan (Thymallus). Jeho maso má tuhou konzistenci, bílou až narůžovělou barvu, mírně voní po tymiánu. Nemá žádné svalové kůstky. Poznáte ho okamžitě podle hřbetní ploutve, která vypadá jako krátký vysoký hřebínek. Pamatuju se ještě na rybáře, kteří v Bečvě lovili lipany a pochvalovali si, jak báječná je ta ryba, opečená jen na žhavém popelu, vlastně bez jakéhokoli koření (jedině snad kmín), jen mírně osolená. Loni však varoval Tomáš Randák, vědec z Jihočeské univerzity, že lipan může nenávratně zmizet z českých řek, nebudou-li přijata ochranná opatření. Lipani mají totiž rádi poměrně rychle tekoucí potoky a říčky s mnoha tůňkami a tůněmi. Takové toky se v dnešní době už vidí jen málokdy, moderní doba je likvidovala coby nepraktické, zastaralé a vlastně nudné. I tu Bečvu postupně vyrovnali a zpomalili. Pro tření lipanů je důležité štěrkové dno – a to se dnes už v řekách a potocích také málokde vidí. Podle statistiky Svazu rybářů se v roce 1960 ulovilo na území Čech a Moravy 5.871 lipanů a v roce 1980 už dokonce 80.351 kusů této ryby. Kromě sportovních rybářů je největším nepřítelem této ryby také kormorán.
Také cípal už se na přímořských tržištích nevyskytuje tak často jako kdysi. V Itálii jsem vídal na trzích Muggine nebo Cefalo, v Anglii mu říkalo Millet, ve Francii Mulet, na Jadranu se ta ryba jmenovala nejčastěji Glavatac, ale také Bataš nebo Babaš. V hospůdkách na Azurovém pobřeží byli pečení muleti zcela běžnou pochoutkou. V Itálii jsou ovšem dodnes vysoce ceněné sušené jikry cípala. Říká se jim Bottarga a jsou přirovnávány ke kaviáru.
Nejčastější koření, které používali lidé na počátku našeho letopočtu, se dnes už takřka nepoužívá, i když ještě existuje. Mužák prorostlý (Silphium perfoliatum) je rostlina podobná fenyklu, která rostla divoce především v severní Africe. Do Řecka ji vozili z městečka Kyrenaika. Jako koření se používaly téměř všechny její části. Pryskyřice ze stonku, usušený a rozemletý kořen, usušené i čerstvé listy, dokonce i květ. Velkým propagátorem mužáku byl prý císař Nero, ten údajně vyžadoval toto koření u každého jídla.
Věhlasný římský kuchař a labužník Marcus Gavius Apicius, jeden z prvních autorů kuchařských knih, se na samém počátku našeho letopočtu zmiňuje o slavičích jazýčcích. Recept s tímto názvem je prý dokonce zaznamenán v kuchařské knize z roku 1375, kterou sepsal na příkaz Filipa z Valois proslulý Taillevent, kuchař krále Charlese VI. Avšak podle mého názoru jsou slavičí jazýčky pouhou metaforou. Všechny ty řeči kolem slavičích jazýčků beru jako kuriozitu, podobně jako například vyprávění o plněných velbloudech.
Co však se dělalo už od nepaměti, byla pita, předchůdce dnešní pizzy. Pizzu tedy nevynalezli Italové, už dávno před nimi ji pekli Peršané a byla to vlastně obyčejná chlebová placka. Je o tom zmínka ve Vergiliově Aeneidě. O sto let později popisuje Apicius přípravu chlebové placky potřené olejem a sýrem a zapečené v peci. Chutnala by českým dětem?