Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

11. listopadu 2016

Zápisník labužníka 11/11/2016



Dnes bych chtěl seznámit své čtenáře s historií dvou legendárních restaurací, které už bohužel neexistují. 
            Ta první fungovala v samém středu New Yorku, na Manhattanu, na rohu 55. ulice a Páté Avenue. Je to jedna z nejdražších ulic na světě, najdete tam nejluxusnější obchody s módou a nejlepší hotely. Restauraci založili v roce 1941 dva francouzští emigranti. Jeden byl kuchař a manažer, jmenoval se Henri Soulé. Druhý byl věhlasný kuchař a jmenoval se Pierre Franey. Už dva roky předtím ovšem tito dva muži provozovali Le Restaurant du Pavillon de France na Světové výstavě v New Yorku. Kvůli tomu vlastně do NY přijeli. Měli tehdy velký úspěch a protože v Evropě se schylovalo k válce, zůstali v New Yorku. A potom, na tomto novém pevném stanovišti naproti hotelu St. Regis, fungovala restaurace pod názvem Le Pavillon až do roku 1971. Dnes je na onom místě hotel Peninsula. 
           Soulé, jemuž bylo v době otevření Pavillonu 37 let, byl velmi energický muž s diktátorskými sklony. Zemřel poměrně mladý, v roce 1966. Stal se legendární postavou, o níž kolují dodnes rozporuplné informace.
           Jedním ze slavných kuchařů, kteří tam vařili, byl i Jacques Pépin, kterého možná znáte z televize.  Rozhodl se v roce 1959 opustit Francii (kde vařil samotnému prezidentu de Gaullovi) a pokusit se o kariéru v USA. Franey ho přijal jako svého zástupce (!), ale Pépin měl neustálé konflikty se Soulém, jehož považoval za hysterického magora. Nakonec Pépin zorganizoval stávku a odešel do sítě Howard Johnson´s. Odlákal z Pavillonu dokonce i Franeyho. V té době byly pravidelnými hosty v Pavillonu takové osobnosti jako John F. Kennedy s rodinou, těsně předtím, než se stal prezidentem. Po volbách dokonce Kennedy nabídl Pépinovi místo šéfkuchaře v Bílém domě, ale Francouz s díky odmítl. Začal studovat na univerzitě a získal akademické hodnosti.
            Pohrdavě píše o Soulém také spisovatel Truman Capote: „Vypadá jako zpocený snob, růžový a lesklý jako marcipánové prasátko“. Naopak chvalozpěvy nešetří Josef Wechsberg, židovský spisovatel původem z Ostravy, který o Pavillonu napsal dokonce celou knihu! Hlavně však v článcích pro New Yorker se pyšnil přátelstvím se Soulém, hrdě například popisoval, jak s ním prý jednou jedl dokonce u pouličního stánku hot-dogs! Soulé potom otevřel na Manhattanu ještě jednu luxusní restauraci s názvem La Côte Basque.
            V jiné části Manhattanu, v East Upper Side (East 58th 313), fungovala dlouho restaurace s podobným názvem: Czech Pavilion. Patřila Čechu Paulu Steindlerovi a jeho manželce krasobruslařce Áje Vrzáňové. Dnes ovšem existuje v New Yorku ještě i další restaurace s téměř shodným názvem: Le Pavilion na 20 Union Square West , kde vaří Andy D´Amico.
            Druhou legendární restaurací, o níž bych dnes rád psal, je Windows on the World, tedy „okno do světa“. Ten název nebyl náhodný. Podnik byl totiž umístěn ve 106. a 107. patře mrakodrapu, v severní věži (Building One) „dvojčat“  World Trade Center na Manhattanu. Kromě zmíněné luxusní restaurace patřil k podniku ještě o patro výš The Greatest Bar on Earth (Největší bar na světě) a menší restaurace Wild Blue. Restaurace byla založena 19. dubna 1976, svoji činnost skončila 11. září 2001, kdy do mrakodrapu narazilo letadlo řízené sebevražednými arabskými teroristy.
           Developer a restauratér Joe Baum (mimochodem blízký přítel a spolupracovník Paula Steindlera) podnik provozoval tak, že ho pronajímal restauratérům. Restaurace měla rozlohu 4600 metrů čtverečních, tedy byla přibližně tak velká jako fotbalové hřiště. Obrovská okna hlavní jídelny byla obrácena na sever a východ, což umožňovalo hostům unikátní panoramatický pohled na Manhattan. V podniku platil přísný dress-code: nebylo možno vstoupit v šortkách nebo v sandálech, muži muselí mít saka. Číšníci však měli ovšem k dispozici oděvy, která mohli hostům zapůjčit.
           Restaurace byla už jednou (v roce 1993) uzavřena kvůli výbuchu v podzemních garážích budovy, při nichž byl zabit jeden zaměstnanec. Renovace trvala téměř tři roky. V roce 2000, tedy v posledním roce provozu, vykázala tržby ve výši 37 milionů amerických dolarů, což byl tehdy rekord v USA.
           V době útoku na Světové obchodní centrum (v 9:40 hodin dopoledne) hostila restaurace Windows on the World na pravidelné snídani své abonenty a kromě nich také účastníky kongresu finančníků. Všichni přítomní (92 hostů a 73 zaměstnanců v čele s manažerkou Christine Anne Olenderovou) zemřeli. Na slavné fotografii nazvané Padající muž, na níž člověk oblečený v bílém padá střemhlav z okna restaurace, je zobrazen Jonathan Briley, zvukový technik, který se staral o nevtíravou hudbu v restauraci. Přežili čtyři hosté, kteří dvě minuty před nárazem odešli. Přežil také tehdejší pronajimatel restaurace Larry Silverstein, kterého manželka zdržela v ordinaci dermatologa. O okolnostech této tragické události pojednává román Frédérica Beigbedera z roku 2005.
            Prvním nájemcem byl David Emil, šéfkuchařem Philippe Feret, posledním šéfkuchařem byl Michael Lomonaco. Mezi stálými návštěvníky této unikátní restaurace byly samozřejmě mnohé celebrity, často sem chodil například  Andy Warhol nebo Mick Jagger.