Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

27. října 2016

Dernier Cri




Žhavou novinkou tohoto týdne bylo pro mne vydání knížečky nazvané Masná kuchařka mistra řezníka z Nelahozevsi Antonína Dvořáka. Knihu napsal Michal Šanda a vydalo ji nakladatelství Dybbuk. Je to mistrná etuda na téma: Co by se stalo, kdyby se Antonín Dvořák nestal hudebním skladatelem, ale pokračoval v rodinné tradici řeznického řemesla? Jsou zde samozřejmě nejrůznější recepty na úpravy rozličných mas, avšak kromě receptů si v této útlé knížce můžete přečíst, jak se v minulosti dobytek nakupoval a porážel, jak se maso rozděluje a u proslavených pokrmů je uvedena stručná historie jejich vzniku. Když ponechám stranou literární část, tedy zábavnou a podobající se apokryfu (fikce je zde zručně naroubována na fakta z Dvořákova života), pak pro mne bylo potěšením číst si pasáže opsané z historických publikací, tedy například z příručky Řeznictví a uzenářství, kterou napsal Václav Rošický a vydal I.L.Kober v roce 1892. Nebo schémata bourání jatečného dobytka převzatá z Odborné nauky pro řezníky a uzenáře, sestavené „dle učebné osnovy odborných škol pokračovacích pro činnosti potravní“ z roku 1935. Recepty nejsou jen české, autor měl odvahu uvádět i určité rarity, například Tafelspitz, Carpaccio, Pot-au-feu, telecí hlavu s omáčkou gribiche, zadělávané telecí okruží, Ossobuco apod. V komentářích jsou jen drobné chybičky, běžně tradované omyly (například svíčková Wellington nezískala svůj název po vévodovi z Wellingtonu, nýbrž po městě na Novém Zélandu, jež bylo po vévodovi pojmenováno). Potěšila mě zmínka o nožířství Rosenkrantz & Hudecek v Žitné ulici číslo 14 a zobrazení jejich sortimentu. Ve vedlejším domě (ve dvanáctce) totiž kdysi sídlil podnik zvaný Junior Bar, kam jsem každodenně docházel. A do hospody U Pravdů naproti (kam údajně pan Rosenkrantz pozval Dvořáka) jsem často chodíval na oběd. Restaurace pořád existuje. Nožířství nikoliv. A na místě Junioru je Finanční úřad.