Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

31. července 2016

Výsledek referenda

REFERENDUM

V minulém Referendu jsme pro souboj vybrali dvě na první pohled stejné, avšak chutí poněkud odlišné rajčatové, nebo chcete-li „rajské“ polévky. Tradiční česká je řídká a ochucuje se smetanou. Tradiční italská Pappa al pomodoro je hustší, neboť se do ní přidává bílý chléb. Výrazná je chuť bazalky, smetana se nepřidává. Jeden z hlasujících připomenul, že snobové říkají těmto polévkám „tomatová“. Jiný hlasující připomíná, že italská musí obsahovat česnek a peperoncini. Mnozí považují tento souboj za patovou situaci. Výsledek je sice těsný, leč jasný.

Mezi rajčatovými polévkami zvítězila těsně italská nad českou! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 1. 7. 2016.

29. července 2016

Zápisník labužníka 29/7/2016



Dějiny gastronomie jsou často doslova džunglí, v níž se vyznat vyžaduje úžasný orientační talent. Kterým směrem se dát? Komu věřit? Někdy si protiřečí i nejdůvěryhodnější osobnosti. Tvrdí něco, co ostatní popírají. Můžeme si to dokázat na jednom zajímavém příkladu.
        Károly Gundel (1883–1956) byl nejznámějším maďarským gastronomem a autorem kuchařských knih. Často se o něm dokonce píše jako o géniovi. Narodil se v Budapešti v rodině restauratéra Jánose Gundela, ve svých biografiích však uvádí jako rodiště Bavorsko. Byl jedním z pěti dětí. Hovořil čtyřmi jazyky. V roce 1907 se oženil s Margit Blasutigh. Jeho vnuci se proslavili v umění: Zoltán Latinovics, István Bujtor a Károly Frenreisz. Sám Károly vařil v mnoha věhlasných restauracích všude po světě, nejčastěji ve Švýcarsku, Německu, Francii a Anglii. V roce 1910 založil v Budapešti restauraci Wampetich, které dal později své jméno – a restaurace Gundel patří dodnes mezi nejznámější v Maďarsku. Od roku 1937 řídil také nejvýznamnější maďarskou restauraci v hotelu Géllert, kam chodily denně nejváženější osobnosti maďarského života. Károly Gundel's Restaurant byl v roce 1939 oficiálním podnikem maďarského pavilonu na světové výstavě v New Yorku. Od roku 1940 fungoval v Londýně restaurant The Gay Hussar, jehož majitel Victor Sassie pracoval podle Gundelových rad.
         Gundelova kniha Maďarské kuchařské předpisy (česky vydaná v roce 1958) je dodnes považována za nejlepší knihu o maďarské kuchyni. Také kniha Vendéget látni, vendégnek lenni (Hostit a být hostem), kterou napsal slavný spisovatel Frigyes Karinthy v roce 1933, vznikla pod jeho vedením. 
         A přesto najdeme v Gundelově knize receptů spoustu nepochopitelných záhad. Některé Gundelovy názory vyvolávaly prudký nesouhlas jeho kolegů. Tvrdil například, že tradiční maďarská kuchyně vychází z kočovnické praxe a je tedy připravována především na živém ohni, v nádobách jako je bogrács (kotlík) nebo na rožni. Základem maďarské kuchyně je podle Gundela vepřové sádlo, cibule a paprikové lusky. Také bez smetany, ať už zakysané nebo sladké, si nelze podle něho maďarskou kuchyni představit. Nejvíc však překvapil názorem, že mletá paprika, jež je považována za nejtypičtější  (dokonce „národní“) maďarské koření, se začala v Maďarsku používat až teprve na počátku 19. století. Onen druh papriky, který se dnes v zemi běžně pěstuje, přivezli zřejmě Turci v 16. století a pochází z Indie. Trvalo bezesporu dlouho, než si Maďaři na toto koření zvykli.
        Překvapením je například Gundelovo pojetí polévky Halászlé, nejznámější maďarské polévky. Gundel ji nazývá Szegedi halászlé, tedy zařazuje ji do oblasti Szegedinu. A doporučuje použít maso jesetera, candáta, kapra, sumce nebo štiky. Pak už jen cibuli, mletou papriku a sůl. Nejprve se mají vařit hlavy, ploutve, ocasy a páteře spolu s cibulí. Dokud se cibule úplně nerozvaří. Potom se má polévka procedit a v čistém vývaru se mají asi čtvrt hodiny vařit vykostěné kousky ryb. Toť vše. Jiní mistři přes maďarskou kuchyni však tvrdí, že nejdůležitější je dunajský candát (fogos), maďarská národní ryba. V receptech se obvykle objevují i rajčata a bobkový list, to Gundel ignoruje.
         Dalším velkým překvapením je Gundelovo pojetí legendárního pokrmu zvaného v originálu Székely Gulyász. U nás se mu říká mylně „segedínský“. Gundel ho nazývá „sekelským“, což je trošku nesmysl. On je to totiž guláš pana Székelyho. Pro tohoto štamgasta poprvé smíchali zbytek telecího perkeltu s kološvárským zelím. Gundel dělá tento guláš zásadně z vepřového, jako Češi. Má však pro nás ještě jedno překvapení týkající se Szegedinu: uvádí recept na „segedínský kuřecí guláš“! O tom jsem předtím nikdy nic neslyšel, v žádných encyklopediích není.
         Zajímavé (a poněkud neobvyklé) je ostatně i Gundelovo rozlišování čtyř maďarských „gulášů“: Guylász je podle něho polévka s masem, cibulí a paprikou, v níž mohou být i brambory a těstoviny.  Pörkölt definuje jako hustý gulyász s větším množstvím cibule. Tokány je podle jeho názoru připraven z tenkých proužků masa, pepře a cibule, méně je papriky. Může být smetana. Paprikás je podle Gundela ragú s kyselou smetanou, hodně papriky. Může být i z jehněčího, telecího, drůbeže, ba dokonce z ryb.
         Jeden z nejznámějších Gundelových receptů je palacsinta, placka s nádivkou rumu, ořechů, citronové kůry a rozinek, podávaná s čokoládovou omáčkou. Gundel vymyslel rovněž polévku Palócleves, o níž říkal, že je „jako guláš, ale není to guláš“.  Tato lovecká polévka se má vařit ze skopového masa, cibule, brambor, zelených fazolků a zakysané smetany. 
         Gundel propagoval kulinářský termín svatá trojice, jímž označoval specificky krájenou směs cibule, paprikových lusků a celeru, smíchaných v hrubém poměru 1:2:3 a používanou jako základ pro vaření mnohých pokrmů. Zmíněné tři ingredience se mají smažit na pánvi, na másle nebo oleji. A potom je možno na tento základ  přidávat cokoli. 
         Termín svatá trojice převzal Gundel z akadijsko-kreolské kuchyně, avšak aplikoval ho na kuchyni evropskou. Akadijsko-kreolská jídla jako étouffée, gumbo a jambalaya jsou vždy připravena ze základu svaté trojice. Avšak my v české kuchyni vnímáme jako základ spíše kombinaci cibule, celeru a petržele.
         Proč tedy Gundel hází do jednoho pytle to, co není jednoznačně stejné?
         Podobná kombinace zeleniny je totiž například ve francouzské kuchyni známá jako mirepoix, avšak nebývají tam paprikové lusky ani petržel, nýbrž vedle cibule a celeru je tam mrkev! Termín mirepoix pochází z 18. století, ale tato kuchařská metoda je určitě mnohem starší. Tak jako řada jiných názvů ve francouzské kuchyni je i tento odvozen ze jména šlechtice, v tomto případě jde o vévodu z Mirepoix (1699 – 1757), který prý zaměstnával kuchaře, který tuto techniku úpravy pokrmů často používal. A ve Francii jí také někdy říkají svatá trojice. V portugalské kuchyni se podobné trojici říká refogado, jenže kromě cibule patří do ní také rajčata a ocet! V italské kuchyni se této trojici říká soffritto (patří do ní cibule, petržel a olivový olej) a ve španělské kuchyni je tato trojice známá jako sofrito - a patří do ní cibule, česnek a paprika! 


28. července 2016

Dernier Cri


Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva, že pokrmy v restauracích mohou být v budoucnosti vytištěny systémem 3D. Napadlo vás někdy, že přijdete do restaurace a jídlo tam nebudou kuchaři vařit nebo péct, nýbrž ho vytisknou – a to přímo před vámi? Možná, že se toho brzy dočkáte. Už teď prý známá pop-up restaurace Food Ink v Londýně, v níž šéfkuchařem je protřelý michelinský šéfkuchař Joel Castanye, něco takového chystá. Zatím proběhla malá zkouška.
          Fine dining povýšený na úplně novou úroveň - tak zatím mluví o restauraci Food Ink gastrokritici. A jak by také ne, když půjde o zážitek, který zatím nemá jinde v Evropě obdoby. Tisknout se totiž nebudou jen samotné pokrmy, ale i nábytek a také propriety, na kterých se bude jídlo servírovat. Gastronomickými garanty celého projektu je dvojice šéfkuchařů Joel Castanye a Mateu Blanch. Ti pro tuto potřebu využívají 3D tiskárny nizozemské společnosti Flow. Ty jsou upravené tak, že mohou tisknout jakýkoliv pokrm, který lze převést do jedlé pasty. Na hosty restaurace tak bude čekat devítichodové menu servírované na talířích a nádobách navržených umělkyní Iwonou Lisieckou. Sedět se pak bude na židlích, které navrhnul a vytisknul Arthur Mamou-Mani. Aby se hostům dostalo plného zážitku, restaurace bude nabízet brýle pro rozšířenou realitu a na zdi bude promítána speciální projekce. Hrát bude hudba složená umělou inteligencí.
         Zmíněná malá zkouška proběhla minulý týden. Pop-up restaurace Food Ink měla za tímto účelem otevřeno pouze tři dny od pondělí do středy a každý den přijala pouze deset hostů. Cena devítichodového menu činila v přepočtu více než šest tisíc korun.
         V budoucnu se restaurace chystá servírování pokrmů streamovat živě po internetu. A kolemjdoucí veřejnost bude moci ochutnat drobné dobroty vytištěné 3D technologií za adekvátní cenu, tedy bez placení celého degustačního menu. 



27. července 2016

MŮJ TIP - Cafe Prague






424 Merchant Street, San Francisco, Kalifornie, USA
Tel.: +1 415-627-7464
www.cafepraguesf.com/ 
Otevřeno Po-Čt 7:30-12:00, Pá 7:30-13:30, So 11:00-13:30, Ne 11:00-22:30 



Z jídelního lístku:
Smažené hříbky ($9,00)
Pečený sýrový koláč ($12,00)  
Maďarský hovězí guláš s houskovým knedlíkem ($18,00)
Vepřo-knedlo-zelo ($18,00)
Vepřový řízek s bramborem ($18,00)   
Beef Stroganoff ($29,00) 
Kuře po pražsku s rýží ($18,00)
Vídeňská roštěná s bramborem a zelím ($28,00)

Upozornění: 
Nejlepší česká restaurace v Kalifornii funguje už velmi dlouho, jídelní lístek se často obměňuje. Majitel a šéfkuchař Mirek Kučera hostí často české celebrity, ale vzhledem k ideálnímu umístění v centru San Franciska sem chodí v hojném počtu i Američané. Důraz se klade na poctivost a autenticitu. Čepuje se plzeňské a Staropramen. 


24. července 2016

Výsledek referenda

REFERENDUM

Nastal čas vyhlásit výsledek vašeho posledního hlasování v Referendu. Souboj dvou českých alkoholických nápojů neboli pálenek (slivovice a hruškovice) byl napínavý do poslední chvíle. Komentáře byly tentokrát velice stručné, za zmínku stojí pouze dvě zmínky: jedna upozorňuje na třetí dobrou pálenku, meruňkovici. Jeden z hlasujících doporučuje milovníkům pálenek navštívit 16. košt pálenek a kysaného zelí v Mikulčicích 21. ledna příštího roku. 

Mezi pálenkami zvítězila těsně hruškovice nad slivovicí! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 25. 7. 2016.

22. července 2016

Zápisník labužníka 22/7/2016


V minulém Dernier Cri jsem psal o houbách. Potom jsem zjistil, že k tématu by bylo třeba ještě něco dodat. Například to, že rád sleduju blog Zdenka Peldy věnovaný houbám (http://blog.aktualne.cz/blogy/zdenek-pelda.php). Od začátku sezony fotografuje tento amatérský mykolog všechny druhy jedlých hub, jak se postupně v českých lesích objevují. A dokazuje, že kdo se vyzná, vždycky nějakou tu jedlou houbu najde.
          Karel Čapek kdysi nazýval houbaře „homo homini lupus“ - čili „člověk člověku vlkem“. To proto, že podle jeho názoru houbaři nesnášejí ostatní houbaře. Chtěli by být pány lesa sami. Nedokážou se o dary lesa rozdělit. Setkávám se s touto řevnivostí dodnes. Sousedi mi nikdy neprozradí, na kterém místě našli své krásné úlovky. Já to bezelstně prozrazuju – a možná dělám chybu.
          Začaly růst lišky. Mnoho lidí je sbírá už jen proto, že jsou lehce rozeznatelné a nelze si je splést s jedovatými houbami. O jejich použití v kuchyni by se daly napsat romány. Především je jasné, že liška vzhledem ke své tuhosti musí být dušena delší dobu. Propto se moc nehodí do smaženice, což někteří lidé odmítají uznat a tvrdohlavě si pochutnávají na téměř gumové lahůdce. Já však zásadně používám lišky jen do polévek a omáček. Lišky se ovšem nedají sušit, můžete je však ideálně konzervovat zmražením. Někteří kuchaři doporučují lišky před zmražením trošku povařit.
          Rakušané (a především ti ze Štýrska) milují Schwammerlsuppe, zjednodušeně přeloženo „houbovou polívku“. Jenže není houbovka jako houbovka, to dobře víme. Ta štýrská se dělá především z lišek (Cantharellus cibarius). A je hodně podobná naší kulajdě. I když slovo Schwammerl znamená houby obecně, bez upřesnění druhu. Liška je Eierschwamm (vaječná houba) nebo Rehling, většinou však nejrozšířeněji Pfifferling, také však například Eierschwämmchen, Eierschwammerl nebo Reherl, ve Švýcrasku také Eierschwamm nebo Eierschwämmli
          Slavný anglicko-italský televizní kuchař Antonio Carluccio žil několik let ve Vídni a naučil se tam vařit tuhle jednoduchou polévku. Dělal ji však zásadně pouze z lišek. Lišky měl po celý rok, mimo sezonu je měl zmražené. A zmražení liškám v tomto případě nevadí, dají se skvěle použít, vaří se totiž v polévce dost dlouho a tak získají správnou měkkost – a přitom si zachovají pružnost. Antoniův recept je velice jednoduchý: nakrájenou cibuli nechá na oleji zezlátnout, potom na ni dá plátky rozmražených lišek, nakonec přidá do hrnce kuřecí vývar a jemně nasekanou hladkou petrželku – a vaří do změknutí lišek. Trošku zahustí moukou rozředěnou ve vlažné vodě. Osolí a opepří. Nakonec přidá sladkou smetanu a nechá prohřát za stálého míchání.
          Sezona začala také pro jednu houbu, která vyvolává časté spory.         
          Hřib strakoš (Suillus variegatus) má mnoho lidových názvů jako husí pupek, kačenka, židáček, kožešník, koženka, švec, písečník, podborovník atd. Mně se však nejvíc líbí název, který se používá v jižních Čechách: „bezpráce“. Když je totiž dobrá houbová sezona, lze najít strakoše skutečně všude bez velké námahy. Tato houba béžové barvy se díky svým vlastnostem hodí dokonce i pro průmyslové zpracování. Mladé plodnice jsou vhodné do polévek, na dušení s vejci i bez vajec a starší plodnice do houbové směsi, karbanátků, těstovin atd. Strakoš je také dobrý pro všechny způsoby konzervace včetně sušení. 
          Někteří houbaři však strakoše nesbírají, pletou si ho jednak s klouzkem zrnitým (Suillus granulatus) – je-li sucho a klouzci nejsou mazlaví, avšak především s hřibem žlučníkem (Tylopilus felleus), též zvaným podhřib žlučový či hřib hořký, lidově také hořčák, žlučák nebo štípák. Hořčák roste v lesích velmi hojně a vyvolává v mnoha houbařích až vztek: vypadá totiž jako krásný jedlý hříbek a když zjistíte, že jde o hořčáka, neubráníte se zklamání. Já sám jsem však uposlechl radu jednoho zkušeného mykologa, hořčáky jsem nasbíral, usušil, rozemlel na prášek a nyní tento prášek používám (půl čajové lžičky) při žaludečních potížích. Znám dokonce jednoho specialistu, který z hořčáků dělá vynikající žaludeční likér, odmítá mi však prozradit recept.
         Ještě bych se rád vrátil ke klouzkům. Jsou to moje nejoblíbenější houby. Neznám nic lahodnějšího, než smetanovou omáčku s klouzky – musí však být al dente, tedy nesmíte je rozvařit, musí zůstat pružné. Já osobně klouzky ponechávám i se slupkou, neloupám je, ta slupka jim totiž podle mého názoru dává tu správnou pikantní chuť. Klouzek obecný (Suillus luteus) je u některých autorů houbařských knih popisován jako houba, která není dobře stravitelná a doporučují její konzumaci pouze omezeně. Tento názor mne překvapuje, avšak respektuji ho. Já se v případě klouzků v žádném případě neomezuju.
         Měl jsem velkou radost, když mi klouzci začali růst přímo na zahradě, pod modříny a borovicemi. Hlavními patrony klouzků jsou prý borovice lesní, borovice černá a borovice blatka. Kterou z nich mám na zahradě, to jsem zatím nezjistil. 
         Když jsem jako kluk jezdíval na prázdniny k tetě na Valašsko, posílala mě často „na masláky“. Stačilo vzít košík a vběhnout na protější stráni pod smrčky. Okamžitě jsem viděl žlutá hejna klouzků. Stačilo je jen očistit a opatrně klást do koše, aby se nelepily jeden k druhému. Proto jsem nosil vždy kousek hadříku, jímž jsem otřel klobouček klouzka a zbavil ho lepkavého povrchu.

         Ještě jedna zajímavost: víte, co je to velum? Je to latinský výraz pro plachetku, pláštík či závoj, používá se například jako označení čtvrecové látkové přikrývky na mešní kalich, nebo pro označení ozdobné přikrývky na ciborium ve svatostánku. Také závoj zakrývající ramena kněze při požehnání eucharistií se jmenuje velum. Mykologové však tímto slovem nazývají závojíček nebo plachetku, kterou mívají některé houby, zvláště mladé, pod kloboučkem přirostlou k noze (velum partiale) nebo (velum universale). Později zůstává velum jako sukýnka na noze. Mnoho lidí se domnívá, že houba, která má velum, musí být nutně jedovatá. To je naprostý omyl. Velum mají bedly, růžovky, klouzci a další velmi chutné jedlé houby.  

21. července 2016

Dernier Cri


Žhavou novinkou tohoto týdne bylo jmenování nové hlavní hygieničky České republiky. Stala se jí Eva Gottvaldová. Při svém uvedení do funkce zdůraznila, že jejími hlavními úkoly je boj proti nákaze HIV, které v Česku strmě přibývá, dále pak reakce na letošní vysoký výskyt klíšťat a pokračování v programu Zdraví 2020. Personální čistky prý nechystá. 
          Ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček (ČSSD) poděkoval bývalému hlavnímu hygienikovi Vladimíru Valentovi, že hygienickou službu stabilizoval a vypořádal se dobře s velkými výzvami, jako byly hrozby infekce MERS, ebola či zika, vybojoval úspěšně i bitvu o zachování povinného očkování dětí. Valenta uvedl, že hygienická služba hospodaří ročně s 1,4 miliardy korun, což je téměř o půl miliardy korun méně než před obdobím velkých škrtů z let 2006 až 2012. Valenta připomněl, že hygienická služba řešila i případy otrav metylalkoholem a udržela přes odpor potravinářů své pravomoci při kontrole stravovacích provozů.
          A tato poslední půlvěta nás velice zajímá. O odporu potravinářů proti kontrole stravovacích zařízení bychom se rádi dozvěděli více. 
         Pro zajímavost uvádím jednu zprávu o tom, jak to chodilo a zřejmě ještě chodí: Začátkem dubna 2015 provedli pracovníci Krajské hygienické stanice Královéhradeckého kraje kontrolu v restauraci hotelu Astra v Chlumci nad Cidlinou (Klicperova 51). Během této kontroly zjistili v provozovně hrubé hygienické závady. Byly tam nalezeny potraviny s prošlým datem spotřeby, v kuchyni i ve skladu potravin byly v chladicích zařízeních uloženy zbytky pokrmů z předchozích dnů. Produkty nebyly řádně značeny a nebyly předloženy doklady o jejich původu. Byla zde zjištěna špína (znečištěná, mastná podlaha v kuchyni a ve skladu potravin), dále pak nevyhovující stav některých zařizovacích předmětů. Vybavení kuchyně bylo nedostatečné, a to zejména z pohledu manipulace s rizikovými potravinami (syrové maso) – chyběly zde mj. dřezy s přívodem teplé a studené vody.
         Na místě bylo proto nařízeno okamžité uzavření provozovny.
         Pro srovnání připomínám, že v zemích EU je nedílnou součástí kontroly odběr vzorků jídel a jejich následný rozbor. To je dokonce v civilizovaných zemích hlavní částí kontroly. Zde ani zmínka.
         V následujícím týdnu provozovatel neumožnil pracovníkům KHS provést následnou kontrolu, přestože v době šetření byla restaurace pro veřejnost otevřena (!!!). Nebylo tedy možné ověřit, zda došlo k přijetí nápravných opatření. Ani provozovatel sám doposud nepodal žádnou zprávu o odstranění nedostatků zjištěných při kontrole. KHS proto upozornila prostřednictvím médií veřejnost na zjištěné závady v tomto potravinářském podniku. Na základě zjištění hrubých hygienických závad a neumožnění následné kontroly byla provozovateli uložena sankce.
          A co dál?
          Dne 3.7.2015 byla zahájena na základě podnětu spotřebitele (!!!) a na základě předchozích zjištěných závažných závad další hygienická kontrola. Proběhla však pouze v konzumačním prostoru, neboť provozovatel opět neumožnil (!!!) zhlédnutí výrobních prostor, ani souvisejícího zázemí. Tím opakovaně neposkytl kontrolnímu orgánu součinnost pro výkon kontroly. Z tohoto důvodu KHS předala návrh živnostenskému úřadu na pozastavení či zrušení živnostenského oprávnění provozovateli a současně mu opět uložila finanční sankci.
          Nahlédnete-li na internet, zjistíte, že restaurace hotelu Astra funguje vesele dál.



20. července 2016

MŮJ TIP - Neni am Naschmarkt







Naschmarkt 510, Vídeň, Rakousko 
Tel.: +43 1 585 20 20 
Email: info@neni.at
http://neni.at/restaurants/naschmarkt/
Otevřeno Po-So 08:00-23:00



Z jídelního lístku:
Kukuřičná polévka se zázvorem a chilli (5€)
Porridge se švestkovým kompotem (8,50€)
Dýničky pečené v troubě s rajčatovou salsou a chlebem pita (5,50€)
Hummus s tahinou a chlebem pita (4,50€)
Falafel s tahinou a Zhugem (3,50€)
Grilovaný fenykl s bylinkovým vinegretem a pecorinem (6€)
Babaganush – lilkové pyré pečené v troubě s chlebem pita (5€)
Salát Quinoa s řeckým jogurtem (13€)
Hamshuka s jehněčí a hovězí sekanou a chlebem pita (12,50€)
Kuřecí nudličky v mandlovém těstíčku, hranolky (13€)
Jeruzalémský talíř (13,50€)
Sabich – směs pečené zeleniny s tahinou a vejcem (12,50€)
Jehněčí kebab s tahinou, pečenou zeleninou a chlebem pita (13,50€)
Mořský okoun s pečenou zeleninou (16€)
Jeruzalémský dezert Knafeh (6€)
Cheese Cakes New York (5,50€)


Upozornění: 
Vídeňská mládež si zamilovala toto bistro, umístěné přímo na legendárním trhu Naschmarkt. Podávají se zde módní vegetariánská, arabská, židovská a asijská jídla, po kterých neztloustnete.  Na místní poměry je to docela levné, ovšem žádný luxus. Čepuje se vídeňské pivo Otakringer. Platí se pouze hotově.

17. července 2016

Výsledek referenda

REFERENDUM

Nastal čas vyhlásit výsledek vašeho posledního hlasování v Referendu. Souboj dvou příloh ke španělským ptáčkům vyvolal několik poznámek. Měli jste vybrat mezi vařenou rýží a houskovým knedlíkem. Někteří hlasujícící místo houskového by raději brali knedlík bramborový. Někteří měli připomínky k omáčce: lepší je prý bez smetany. Objevil se rovněž názor, že ptáčci s rýži byli v příšerné podobě podáváni ve školních jídelnách a v mnoha lidech dodnes vzbuzují kvůli tomu odpor. Nicméně výsledek Referenda je jasný.

Mezi přílohami ke španělským ptáčkům zvítězila s převahou rýže nad houskovým knedlíkem! 

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 18. 7. 2016.

15. července 2016

Zápisník labužníka 15/7/2016















Na řeckém ostrově Kinaros žila prý za časů vilného Dia přenádherná nymfa. Vládce všech bohů se do ní zamiloval, ale protože byla až příliš krásná, začal na ni žárlit. Aby se jí už nikdy nemohl doktnout jiný muž, proměnil ji v nevídanou rostlinu - artyčok. Jemné a měkké srdíčko chrání štíty tvrdých lupenů, které jsou pichlavé a obsahují tolik železa, že kůže při kontaktu s nimi zčerná. Zelená barva artyčoku s fialovými podtóny bude navždy připomínat oči krásky. Tolik řecká legenda vyprávějící o vzniku artyčoku. Ze řeckého názvu ostrova Kinaros byl derivován latinský název pro artyčok: Cynara. Artyčok byl svědkem arabských nájezdů do Evropy, Maurové ho nazývali al´kharshuff, z arabštiny urazil ještě dlouhou cestu přes španělský alcachofa do francouzštiny jako l´artichaut, až dospěl do angličtiny jakožto artichoke.
            Ještě před několika lety jsme na tuto úžasnou zeleninu v Čechách a na Moravě prostě nenarazili. Byla k dostání jen naložená, ve skleničce. Artyčok kardový (Cynara scolymus) je teplomilná trvalka s lodyhou přesahující jeden metr. Plody neboli nažky rostou na lodyze vějířovitě, na vrcholku lodyhy je největší plod (Italové mu říkají Mama), pod ním jsou malé artyčoky, jimž se říká Baby
           Čerstvé pravé artyčoky se k nám dovážejí většinou z Itálie a bývá jich jednak málo, ale především bývají přestárlé, suché a zatvrdlé. Objevují se jen „matky“, málokdy malé bejby, jež jsou kuchaři ceněny více. Před válkou se ale pravé čerstvé artyčoky u nás běžně prodávaly, dokonce v několika druzích. V příručce Lidových novin, vydané v roce 1938 v Brně, je uvedeno 8 druhů artyčoku, jež byly tehdy běžně na trhu: bretaňský, laonský, vytrvalý, fialový, benátský, toskánský, italský a pařížský. Z původního planého artyčoku byly vyšlechtěny dva typy kulturních rostlin, kromě samotného artyčoku ještě i kardus (Cynara cardunculus) neboli „španělský artyčok“, u něhož se jedí stonky i listy a jemuž se říká také „nepravý“. Kardy se už také dají u nás koupit v syrové podobě. Kromě toho se prodává i topinambur, jemuž se říká „jeruzalémský artyčok“. 
            V Itálii jsou artyčoky (carciofo) velmi oblíbené, existují dvě hlavní artyčoková období - jarní přináší odrůdy artyčoků jako Il romanesco nebo Il verde di Palermo. A potom je zde podzimní sezóna, přecházející až do zimy. Artyčoky z tohoto období se honosí do šarlatova vybarvenými pupenci, které v sobě ukrývají chuť letního slunce. Právě tehdy nastává velmi krátké období, v němž jsou artyčoky k dostání i v Česku. Jejich silný krunýř je výhodou, na české pulty tak mají šanci doputovat téměř neporušené.
          Pokud chcete čistit artyčoky, pak si na to vezměte latexové rukavice. Jinak vám při čištění pěkně zčernají ruce. Všechny tvrdé vnější šupinky je nutno odstranit, stejně jako tvrdou vláknitou slupku kolem hrdla artyčoku a nejtvrdší část stonku. Stonek však neuřezávejte celý, ponechte asi pět centimetrů. Stonek je nedoceněnou částí artyčoku, obecně se konzumují především srdíčka, stonky jsou přitom velmi chutné a šťavnaté. Zevnitř artyčoku se musí vydlabat chmýří, které vám podá definitivní důkaz o tom, že artyčok je skutečně příbuzný bodláku. Očištěné artyčoky vhazujte do studené vody, ve které necháte louhovat půlky citronu. Takto očištěné artyčoky můžete osušit a zamrazit, po rozmražení neztratí nic ze své křehkosti. 
            Jeden římský kuchař na konci 19. století (jmenoval se Angelo Valiani) prý artyčoky tak miloval, že dokonce svému synovi dal jméno Carciofino – tedy něco jako Artyčočík.
            V Římě se setkáte s receptem, jemuž někteří říkají Carciofi alla romana (Artyčoky po římsku), jiní zase Carciofi alla guidecca (Artyčoky po židovsku). Pro tento recept se nejlépe hodí artyčok Il romanesco, který je široký jako rozvinutý květ a nádivka se v něm krásně udrží. Artyčoky očistěte a připravte si nádivku: strouhanku smíchejte s rozmačkaným česnekem, petrželkou a čerstvou mátou, osolte, opepřete a zakápněte olivovým olejem. Nádivkou naplňte artyčoky a postavte je do nerez rendlíku tak, aby stonky mířily nahoru. Přidejte olej a artyčoky po dobu 2 minut mírně osmahněte. Přidejte vodu, musí sahat do poloviny artyčoků, mírně osolte. Duste na velmi pomalém ohni po dobu dvaceti minut, poté do artyčoků píchněte vidličkou - a pokud jsou měkké, je hotovo. Někteří Římané se však s vámi budou hádat, že jestliže chcete, aby artyčoky byly opravdu „po židovsku“, musíte naplněné artyčoky na řezu pořádně osmažit, aby byly křupavé. Nestačí tedy jen je uvařit nebo podusit. Zažil jsem hádku dvou Římanů na toto téma, byli schopni se navzájem zabít. 
         Francouzi mají jeden velice zajímavý recept, jmenuje se Artichaut barigoule. Už jsem o něm tuším jednou psal. Jsou to malé „baby“ artyčoky (obvykle čtyři na porci) uvařené ve slané vodě a podávané s miskou omáčky, do níž si labužníci lístky artyčoků namáčejí a pak je vysávají. Původ toho názvu je záhadný. Barigoule je totiž provensálský název houby zvané šupinovka (podobá se smrži a říkalo se jí také Berigoulo), kterou si prý kdysi Provensálci opékali na otevřeném ohni.. Teď už se tahle houba objevuje na trhu jen málokdy. Někteří domorodci tvrdí, že se tímto způsobem mají nazývat pouze artyčoky opékané na otevřeném ohni. To je prý to „à la barigoule“. Někteří jiní však prohlašují, že tento název se týká především jídel, upravovaných na tymiánu, tedy případů, kdy se lístky artyčoků namáčejí v tymiánové omáčce. Ve staré provensálštině prý se totiž tymiánu říkalo „farigoule“. A časem se to nějak zpotvořilo. Kdykoli jsem si v Provenci toto jídlo dal, vždycky mi přinesli něco trošku jiného. Na prostředním obrázku můžete vidět, jak to dělá jeden z nejlepších žijících kuchařů Alain Ducasse.

14. července 2016

Dernier Cri


Žhavou novinkou tohoto týdne jsou zprávy o výskytu nejrůznějších hub. Nacházím je na internetu pod rozličnými názvy, ovšem už i některé speciální houbařské stránky podléhají podivným vlivům blogerů-magorů, takže se tam můžete například dokonce setkat s propagací Putina. Takže většinou nesleduju zprávy, podle nichž se tam a tam našlo to a to, mívají totiž minimální hodnotu. Tihle amatérští houbaři v podstatě ani nerozeznají druhy hub a vyjadřují se velmi povšechně a nedůvěryhodně. Ale sleduju například zajímavou stránku Kudlův atlas hub, na níž se objevují krásné fotografie s datem pořízení. Tak třeba z minulých dnů je zde parádní fotka Ďubkatce pohárkovitého (Coltricia perennis) nebo Muchomůrky ryšavé (Amanita fulva).  Pan Kudláček potkal a nafotil hřib smrkový, hnědý, žlutomasý a žlučový. Našel také kováře, křemenáka březového, kozáka, klouzky a ryzce syrovinku. Začaly růst holubinky, například mandlová, trávozelená, tečkovaná, smrdutá, ale také je v lesích muchomůrka růžovka, šedivka a plavá. Nejvíce je čechratek černohuňatých a penízovek širokolupenných. Z chorošovitých našel pan Kudláček hnědáka Schweinitzového. Takže přestože je na většině Čech a Moravy sucho (chtělo by to řádně zapršet), s houbami to není až tak tragické.
        Houbařských webů je víc a víc, za zmínku určutě stojí www.myko.cz, který provozuje Česká mykologická společnost. Na serveru Magazín.softimage.cz můžete pravidelně nacházet tzv. Mykomapu. Plné zajímavých informací jsou rozsáhlé stránky Houbař.cz. Jeden z největších zdarma dostupných katalogů hub na internetu naleznete na Atlashub.wz.cz. V katalogu je více jak 120 hub a ty jsou doplněny o podrobné popisy a obrázky. 
        Pokud jde o mne osobně, našel jsem v jižních Čechách (kromě obligátních růžovek a suchohřibů) také několik hřibů kolodějů (Suillellus luridus), dokonce i v trávě přímo před vrátky mého domu. Řádně jsem je podusil a byly vskutku velice chutné.



13. července 2016

MŮJ TIP - La Violon d´Ingres






135 Rue Saint-Dominique, Paříž, Francie
Tel: +33 014 5551505
Email: violondingres@maisonconstant.com
http://www.maisonconstant.com/violon-ingres/
Otevřeno každý den 12:00-14:30, 19:00-22:30



Z jídelního lístku:
Vejce na hniličku s toastem a lanýžovým máslem (25€)
Carpaccio z pražmy marinované v citrusech, fenyklový croquant, piniové oříšky (28€)
Salát ze zelených fazolek, mandle, broskve, foie gras, pomerančový vinegret, koriandr (22€) 
Paštika z kachního foie gras, celerová remuláda (19)
Želé z pavoučího kraba, bylinkový krém (28)
Ravioli plněné mořskými raky, artyčokový krém a humrové coulis (24)
Mořský okoun na mandlích a karí oleji, pequillos (43)
Provázky z petříčka, ančovičky, nové brambory, cibulky (42)
Pečená krůta na šalotce, hrášek a fazolové boby po francouzsku (42)
Cassoulet z Montalbanaise (40)
Telecí hlava tête de veau, jazyk a játra, omáčka ravigote na kaparách (41)
Čokoládový dort podle Constanta (14)
Horké soufflé na Grand Marnier (15)
Millefeuille na vanilkovém bourbonu (13)
Pečené meruňky na mandlích, krém légère (13)
Norská omeleta (14)

Upozornění: 
O tomto pařížském podniku se mezi labužníky šušká jako o tajném tipu. Název „Ingresovy housle“ je inspirován slavnou fotografií Man Raye, přirovnávající záda nahé ženy k houslím. Šéfkuchař a majitel Christian Constant šéfoval dlouho kuchyni ve věhlasném hotelu Crillon, který je už několik let v rekonstrukci. Constant se proslavil především svými omáčkami. Restaurace má jednu hvězdu Michelin a najdete ji na nenápadném místě nedaleko Eiffelovy věže. Patří k ní také bistro.







10. července 2016

Výsledek referenda

REFERENDUM

V minulém Referendu jsme se vás zeptali, jestli máte raději broskve nebo nektarinky. Některé názory: nektarinky jsou většinou z dovozu, avšak i českých broskví je letos méně než obvykle. Nejslavnějším receptem je Pêche Melba, originální úprava broskví, kterou vymyslel v Londýně v roce 1892 slavný Auguste Escoffier na počest známé operní pěvkyně, která se jmenovala Nellie Melba. Prý byl do ní zamilovaný. Dezert má tvar labutě. Výsledek tohoto souboje je však naprosto jednoznačný:

Mezi peckovitým ovocem s převahou zvítězily broskve nad nektarinkami! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 11. 7. 2016.

8. července 2016

Zápisník labužníka 8/7/2016



Na slavnostech zvaných Saturnálie, které se konávaly ve starém Římě v předvánočním čase k poctě boha Saturna (byl to bůh zemědělství, sklizně a času), bylo zvykem na chvíli si vyměnit sociální role. Otroci si prý hráli na pány a páni si hráli na otroky. Dodnes se Saturnálie slaví na některých německých vysokých školách, kdy si studenti vymění role se svými kantory. 
         Napadlo mě, že bychom mohli v našich poměrech slavit tento svátek tak, že by v restauracích kuchaři a číšníci zasedli ke stolům, zatímco štamgasti by obsadili jejich místa v kuchyni a něco dobrého jim uvařili. A v rolích číšníků i servírovali.
        Nazval bych takové hostiny podle Ovidia „hostinami bohů“. Ovidius ve svých Proměnách poznamenává o jedné takové hostině: „Jídla jim nosily víly, krásné a bosonohé...“ To bychom mohli realizovat, kdybychom my hosté vařili a obsluhovali. Nemusely by nutně obsluhovat krásné dívky. Ovidius v jiné baladě této knihy píše o krásném jinochu Ganymédovi, který se stal číšníkem nebeského vládce.
        Zprávy o neobvyklém přístupu personálu k hostům (nebo hostů k personálu) se objevují stále častěji. Nedávno jsem vás v rubrice Dernier cri upozorňoval na restauraci, v níž hosté jedí nazí. V Praze donedávna byla restaurace, v níž se jedlo potmě. Nedávno se v Rusku (ale také v Londýně) prý objevily první kavárny, kde se platí za čas, který v podniku strávíte. To, co budete jíst a pít, je zdarma. Nejsou to samozřejmě žádné drahé lahůdky, většinou jen obyčejný čaj nebo káva, například. Nebo sušenky či sendviče. Když se posadíte ke stolu, dostanete budíka. Když odcházíte, zaplatíte číšníkovi taxu, vymezenou časem, který jste v kavárně strávili. To je hezký nápad. Vychází ovšem z myšlenky, že do kavárny člověk chodí spíše pracovat, než zevlovat. Dnes vidíme v každé kavárně někoho, kdo má před sebou otevřený notebook. Pro tyto kavárny se zavedl v Anglii půvabný název Coffice – tedy zároveň „káva“ (coffee) i „kancelář“ (office).
         Přečetl jsem si také zprávu o restauraci Eenmaal v Amsterdamu, která vymyslela zajímavý styl interiéru: v jídelně jsou pouze stoly s jednou židlí! Chodí se sem tedy najíst pouze samotáři. Holandská návrhářka Marina van Goor přišla s tímto nápadem loni v létě a majitel byl nadšen. Od zahájení provozu je každý večer narváno! Majitel si dal okamžitě nápad patentovat a brzy otevře podniky stejného či adekvátního (Once) názvu i stylu v Antverpách, Londýně, Berlíně a New Yorku.
        Mně se velmi často stává, že jdu do restaurace sám. Většinou tehdy, když musím hodnotit kvalitu jídla. Pokud vím, i ostatní hodnotitelé (například inspektoři Michelinu) navštěvují restaurace sami, bez doprovodu. Jsem-li někde v cizině, všiml jsem si, že číšníci jsou ke mně milejší, než k jiným hostům. Možná proto, že ze zkušenosti vědí, že gurmet-kritici chodí většinou sami. A pro jistotu mě obsluhují pečlivěji a mileji.
        Dostal jsem dotaz, jak přesně vzniklo bistro, jestli existuje déle než brasserie. Už jsem o tom několikrát psal. Takže ještě jednou: Když 30. března 1814 obsadili ruští kozáci Place du Tertre na Montmartru, žádali v přilehlých hospůdkách kořalku. Měli však od svých velitelů přísně zakázáno pít alkohol, proto na číšníky křičeli „býstro, býstro“ (rusky „rychle!“) a legenda tvrdí, že z toho vznikl název Bistrot pro tento typ malých hospůdek s jednoduchým občerstvením. Donští kozáci porazili Napoleona a donutili ho k abdikaci. Rusové se zdrželi v Paříži více než rok a ovlivnili nejen pařížskou gastronomickou scénu. Dodnes je v Paříži silná tradice ruských restaurací, Pařížané je mají rádi a nevadí jim během jídla poslouchat balalajky. 
          Po roce 1815 byla Evropa rozdělena mnoha hranicemi. Jen Francie, Velká Británie, Španělsko a Portugalsko měly tehdy přibližně stejný tvar jako dnes. Byly tu dvě velmoci, jež dnes už neexistují: Rakousko-Uhersko a Osmanská říše. Jinak bylo téměř všechno rozdrobeno. Itálie a Německo se teprve snažily o sjednocení. Německý spolek se skládal z dvaceti státečků. A v této situaci se rodila vysoká gastronomie. Elitní kuchaři už totiž nemohli hledat práci na šlechtických sídlech. Většina šlechty po francouzské revoluci ztratila své bohatství. Začaly vznikat první veřejné restaurace. 
         A teprve po roce 1870 začaly vznikat v Paříži i první brasserie, tedy v podstatě pivnice, zakládané většinou alsaskými rodinami (Zimmer, Wepler, Dreher, Bofinger), které vlastnily i pivovary.  Například Zimmer, založený v roce 1896 na Place du Châtelet, se dodnes drží na předních místech mezi pařížskými brasseriemi. Chodili sem umělci, především spisovatelé: Jules Verne, Emile Zola, Sarah Bernhardt, Gustav Mahler, Claude Debussy, Henri de Toulouse-Lautrec, Richard Strauss, Arturo Toscanini, Edmond Rostand, Marcel Proust, Serge Diaghilev, Guillaume Apollinaire, Igor Stravinskij, Vaslav Nijinsky, později i Pablo Picasso. V roce 1902 právě zde vymysleli pánové Desgrange a Lefévre cyklistický závod Tour de France. 
        A ještě něco. Netýká se to už restaurací, nýbrž obchodů. Prodeje potravin. 
        Tento prodej má v českých krajích zajímavou historii. Dnes se zpravidla soustřeďuje do supermarketů neboli samoobsluh (nebereme-li v úvahu farmářské trhy a podobné prodejny), avšak před nějakými sto lety tomu bylo jinak. Nejmenším krámkem, kde bylo možno dostat něco k snědku, bylo „hokynářství“. Vyvinulo se ze stánkového prodeje na trzích, jak už název napovídá: Hockener je totiž německy ten, kdo sedí na bobku. Hokynáři byli tedy původně pouliční obchodníci, kteří se později zmohli na uzavřený krámek. Vyšší formou byl „koloniál“, což byl obchod s potravinami původně dováženými z kolonií, tedy především s kávou, čajem, třtinovým cukrem, kořením, tabákem a podobně. V koloniálech se zpočátku neprodávalo maso, chléb ani mléko. Později (po skončení 1. světové války) se však tyto prodejny začaly nazývat Obchod se smíšeným zbožím. Na českých a moravských vesnicích se vžil neoficiální název Konsum podle německého regionálního řetězce působícího v okolí Drážďan od roku 1888. Takto nazvané obchody nabízely kvalitní výběr regionálních potravinářských výrobků a lahůdek, včetně masa, zeleniny a pekařských produktů. 

7. července 2016

Dernier Cri




Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva, zveřejněná několika internetovými agenturami, především serverem backwoodshome.com. Tato zpráva čerpá ze studií několika vědeckých týmů z celého světa a týká se česneku. Česnek neboli Allium sativum lze považovat podle této zprávy za jeden z největších darů přírodní medicíny. Má silné antibakteriální, protiplísňové a antivirové účinky a je považován za velmi účinný imunitní stimulant. Je tak vhodné jej užívat i v rámci prevence a při prvních příznacích nejrůznějších onemocnění. To věděly už naše babičky, netušily však, že česnek obsahuje těkavé oleje, tzv. alliin, enzym allinázy, silice se sirnými organickými sloučeninami, selen a vitamíny A, B, C a E. Těkavé oleje a sirné sloučeniny jsou zodpovědné za štiplavý zápach, ale také za jeho léčivé vlastnosti - působí dezinfekčně, ničí bakterie a pak také vypuzují z těla parazity. Organicky pěstovaný česnek obvykle obsahuje vyšší množství síry, a proto má i silnější léčivé účinky. Nejčastěji je konzumován pro své protizánětlivé účinky, ale také jako preventivní prostředek kardiovaskulárních onemocnění. Je vědecky potvrzeno, že česnek dokáže snížit riziko aterosklerózy, a to tak, že snižuje lepkavost krevních destiček, ředí krev, čímž minimalizuje tvorbu krevních sraženin a snižuje hladinu cholesterolu. Může tak předcházet rizikům mrtvice či infarktu. Česnek také pomáhá snižovat i hladinu triglyceridů a současně zvyšovat hladinu dobrého cholesterolu (HDL).
           Už v roce 1858 provedl první zevrubnou analýzu česneku slavný biolog a lékař Louis Pasteur. Ve svém experimentu umístil stroužky česneku do Petriho misky s bakteriemi a zjistil, že v místech obklopujících česnek byly bakterie zabity. Lze ho tedy podle doktora Josepha Altona vnímat jako alternativu k širokospektrým antibiotikům a lze ho použít při léčbě řezných a hnisavých ran. Proti plísňovým infekcím česnek pomáhá dokonce ještě lépe než proti bakteriím. Extrakty z česneku mají výtečný antimykotický účinek a na rozdíl od jiných přípravků nemají žádné vedlejší účinky. Další výhodou česneku je to, že si velmi dobře poradí i s viry, především v čerstvé formě. A pokud je podáván během nachlazení a chřipek, výrazně snižuje projevy a délku onemocnění.
           Aby léčil, měl by být česnek používán pokud možno v čerstvé formě. Sušený nemá takové účinky ani chuť. Lze jej ale také naložit do medu nebo přidat do čajové směsi s hřebíčkem. Výborná je i šťáva z čerstvého česneku či česnekový olej. Na trhu jsou pak k dostání nejrůznější česnekové tinktury či pilulky. Pokud chcete pomocí česneku snížit hladinu cholesterolu, triglyceridů a glykémie, pak konzumujte pravidelně každý den 1-3 čerstvé stroužky česneku. Aby byl česnek chutnější, můžete ho smíchat s medem. Pokud česnek hůře trávíte, pak jej zapíjejte zázvorovým čajem. V případě boje s vnitřními bakteriálními (včetně zánětů močového měchýře a ledvin), virovými nebo plísňovými infekcemi, případně parazity, vyzkoušejte čaj z čerstvého česneku nebo sirup s medem. Můžete také použít česnekovou tinkturu či tobolky, ale čerstvý česnek bude určitě účinnější. Na bolesti v krku opět pomáhá česnekový čaj se lžičkou medu. Jako prevenci nebo léčbu počátečních infekcí můžete použít chladné obklady z česnekového čaje či vnitřně česnekový sirup. Česnekový olej lze použít místo antibakteriální masti. Česnek může pomoci i při léčbě bradavic. Plátek česneku je dobré aplikovat přímo na bradavici, okraje bradavice potřít olivovým olejem a vše překrýt obvazem nebo náplastí. Oloupaný plátek česneku zabalený v gáze lze také vložit do ucha a léčit tak ušní infekce. Nesmí vám ovšem do ucha zapadnout jako se to stalo Lubomíru Kostelkovi ve filmu Evžen mezi námi.
            Labužníci ovšem vědí, že nejlepší česnek je český, domácí, vypěstovaný na vlastní zahrádce. Vyhýbají se zejména česneku čínskému a španělskému. Milují špagety aglio olio peperoncino, do nichž se plátky česneku zlehka do růžova osmaží na olivovém oleji. A milují tradiční českou česnečku, připravenou z vody, v níž se vařily brambory.

6. července 2016

MŮJ TIP - U Daschů







Slavětínská 84, Praha 9 Klánovice
Tel.: +420 281 960 200
Email: info@udaschu.cz
www.udaschu.cz
Otevřeno Ne-Čt 11:00-22:00, Pá-So 11:00-23:00



Z jídelního lístku:
Kuřecí vývar s masem, zeleninou a domácími nudlemi (34 Kč)
Smetanová zelná polévka s uzeným masem a bramborem (49 Kč)
Hrachová polévka s uzeninou (29 Kč)
Čtyři bramboráčky s uzeninou a kyselým zelím (79 Kč)
Pikantní domácí špek s křenem a horčicí, čerstvý chléb (69 Kč)
Tlačenka s octem a cibulí (65 Kč)
Utopenec s kysaným zelím a čerstvým chlebem (44 Kč)
Pivní sýr s očkem z ančoviček a kaparů, čerstvý chléb (74 Kč)
Vepřové koleno dozlatova opečené, křen hořčice, chléb (219 Kč)
Svíčková na smetaně s domácími karlovarskými knedlíky (145 Kč)
Grilovaná vepřová panenka s višňovou omáčkou, kuskusem se sušenými rajčaty (199 Kč)
Marinovaný vepřový bůček pečený na česneku, staročeská lepenice (154 Kč)
Konfitované kachní stehno, červené zelí, bramborové knedlíky (199 Kč)
Grilovaný losos na mořské soli, dušená brokolice, šťouchané brambory (189 Kč)
Krémové rizoto s pravými hřiby a hoblinami parmezánu (119 Kč)
Tři čerstvé lívance s borůvkami a zakysanou smetanou (74 Kč)
Palačinka s ovocem a zmrzlinou (64 Kč)


Upozornění: 
Jezdíte na výlety do klánovických lesů? Potom si všimněte tradiční české restaurace založené v roce 1909 přímo u nádraží. Vaří se zde především z čerstvých lokálních surovin, čepuje se Pilsner Urquell, ovocné Lažanské mošty nebo točená Kofola. Majitelé tvrdí, že polévky jsou připraveny výhradně z přírodních surovin, bez přidání jakýchkoliv náhražek. Jak se zdá, lze jim věřit. Každý den nová nabídka ve snížených cenách. Velmi příjemná zahrádka bývá v létě hustě obsazena výletníky.


3. července 2016

Výsledek referenda

REFERENDUM

V minulém Referendu jsme se vás zeptali, který ze dvou francouzských měkkých sýrů máte raději: jestli Brie nebo Camembert. Vaše názory byly velmi zajímavé, opíraly se však o skeptický dojem, že oba tyto sýry zná jen málo Čechů. Většina by si prý oba spletla s Hermelínem. Nuže, to opravdu může být pravda, leč přece jen doba pokročila a my dnes už máme možnost ochuitnat oba sýry v originální pravé podobě. A učíme se dokonce používat oba druhy sýrů i k vaření.

Mezi francouzskými měkkými sýry zvítězil Camembert nad Brie! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 4. 7. 2016.

1. července 2016

Zápisník labužníka 1/7/2016



Ontologie je slovo velmi módní, dnes často používané. Je to součást filozofie, ale i informatiky. Co však přesně znamená, to se nikde nedozvíte. Každý filozof vysvětluje tento pojem jinak. V podstatě však (jak já tomu rozumím) jde o pojmenovávání a vysvětlování jsoucna, tedy bytí. Slovo onto, z něhož je termín vytvořen, znamená prý v latině „něco“, „cosi“, podstatu významu, předmětu nebo tváře. 
         Několikrát jsem se setkal s používáním ontologie i v pracech o gastronomii, tedy v dílech aristologických. 
         Objevil jsem na internetu dokonce stať mladíka, který vedle toho, že studuje ontologii, je též vyučeným kuchařem. To mě zaujalo.
         Cituji: „Centrální otázkou ontologie je bytí a smysl bytí. Tuto otázku však neklade samo bytí, ale právě člověk se ptá po smyslu bytí.“ 
         A cituji dále: „Jde mi o kauzalitu. Příprava večeře zahrnuje konečný počet kroků za použití konečného počtu potravin. Budete-li postupovat při přípravě pokrmu přesně podle receptu, opravdu vám mohu říct, co budete mít k večeři. Samozřejmě za podmínky, že to nepřipálíte. Avšak neřeknu vám již, s kým jste večeřeli, kolik jste toho po večeři vypili, jestli jste se přecpali a bylo vám špatně, nebo jestli vám to chutnalo. Ale o to tu nejde. Podstatné je to, že události v přípravě pokrmu na sebe postupně navazují a plnění bodů v postupu nutně podmiňuje kvalitu inkriminovaného gastronomického výtvoru.“ 
         Kauzalita je příčinnost, vztah mezi příčinou a jejím následkem. Vskutku ideální téma pro kuchaře. Ale pro českého kuchaře?
         Jednou se mi stalo, že jsem v pražské restauraci místo objednané dršťkovky dostal polévku uvařenou z vepřových žaludků. Zašel jsem za kuchařem a ptal jsem se, proč nenazval polévku pravdivě. Podobně se to děje s pojmem „svíčková na smetaně“ na českých jídelních lístcích, neboť téměř nikdy nejde o maso z pravé hovězí svíčkové. Onen kuchař se na mě podíval jako na blba. 
         „Vo co vám de?“ zeptal se.
         Hle, ontologie a kauzalita v praxi. Příčinnost je důležitější než bytí samo.
         Polák Mariusz Szczygiel, autor bestselleru Gottland, píše o Češích velmi nezaujatě, věcně a s nadhledem. Všiml si například, že v českých restauracích od obsluhujícího personálu často slýchá slovo „klidně“. Klidně si stěžujte, klidně to někam napište... Když se vám u nás nelíbí, klidně jděte jinam! Jenže i jinde je to stejné! Svoboda rozhodování zde ztrácí smysl.
         Jestliže z ontologického hlediska bychom měli předpokládat, že určitý druh masa je skutečně tím určitým druhem masa, v praxi se na to spoléhat nemůžeme. Přečtete-li si na jídelním lístku „mořský jazyk“, můžete si být téměř jisti, že jde ve skutečnosti o platýze nebo limandu, což jsou ryby o hodně levnější.
         Zajímavý z ontologického hlediska je také případ Liptaueru.
         V polovině šedesátých let, když jsem se stal štamgastem v pivnici U zlatého tygra v Husově ulici, byla tam oblíbenou lahůdkou pivní sýrová pomazánka. Vypadalo to jako tatarák: přinesli vám talířek olemovaný jemně nakrájenou cibulí, rozetřeným česnekem, kostičkami másla, kopečky pepře, mleté papriky a kmínu. Uprostřed však netrůnilo mleté maso se žloutkem, nýbrž hromádka sýra. Nejčastěji to byla Niva, ale někdy to byl i takzvaný Pivní sýr, tehdy velmi chutný, který se v této podobě bůhvíproč přestal vyrábět. Měl kulatý tvar o průměru asi osmi centimetrů, tloušťku asi čtyři. Když byl správně uzrálý, měl úžasnou chuť. Tyhle ingredience jsme si polili pivem (plzeňskou dvanáctkou, kterou tehdy skvěle čepoval pan Procházka) a smíchali (vyšlehali) jako tatarák do řídké pomazánky. Na krajíc chleba se to mazalo ve vrstvě tlusté asi na prst. A zapíjelo pivem. Bylo to moc dobré.
         Asi o rok později jsem poprvé v Mnichově ochutnal něco podobného, čemu Bavoráci říkali Obatzda. Základem však nebyla Niva ani Pivní sýr, nýbrž něco na způsob Camembertu, tedy zrající sýr obalený jemnou bílou plísní. Většina mnichovských fajnšmekrů mi tvrdila, že nejlepší je v tomto směru Limburger. A pivo že musí být nutně Augustiner. A na rozdíl od „tygrovské“ pomazánky se na krajíc namazaný tlustě Obatzdou ještě kladla kolečka ředkviček. 
          A potom jsem přijel do Vídně a byly zrovna Heurigen, kdy se v hospůdkách kolem Grinzingu, ozdobených svazkem borových větví a cedulí s nápisem Ausg’steckt, čepuje letošní „vídeňské“ víno. A ochutnal jsem v jedné z nich krajíček domácího žitného chleba namazaný pomazánkou, které místní flamendři říkali Liptauer. Nebylo to špatné, byla to evidentně vinná varianta Obatzdy respektive „tygrovské pomazánky“, ale připomínalo mi to ještě cosi jiného.
          Teprve později jsem zjistil, že název Liptauer je odvozen od názvu slovenského hradu Liptov (německy Liptau), v němž už ve 14. století sídlil župan, tedy vládce celého regionu – a pod nímž byla rozeseta městečka na březích Váhu. A nad ním čněly Tatry, po jejichž svazích se pásly ovce. A právě ovčí sýr bryndza byl základem „liptovského sýra“, německy Liptaueru. Jenže ten Liptauer, který míchají Vídeňáci, mažou na chléb a přikusují k prvnímu „letošnímu“ vínu, to není jenom bryndza. Je to pomazánka, které Slováci říkají „šmirkáš“. Bryndza se rozmačká a smíchá s jemně nakrájenou cibulí, mletou paprikou a máslem. 
        Před pár lety jsem si naivně dal v jedné vídeňské vinárně Liptauer. Přinesli mi něco, co bylo směsí taveňáku z kravského mléka, tuňákové konzervy a pálivé cibule. Fuj.

        Jeden z Čechů, kteří žijí ve Vídni už pár desítek let, mi potom prozradil, že Liptauer doznal během roků výtazných změn. Málokdo už ho ve Vídni dělá z ovčí bryndzy. Většinou se používá prostě tvaroh. Máslo, cibule a mletá paprika jsou dnes jediné, co ze starého Liptaueru zbylo. Pod názvem „tradiční vídeňský Liptauer“ dnes dostanete směs tvarohu, másla, cibule, mleté papriky, hořčice, sardelové pasty, jemně nasekaných nakládaných okurčiček, kečupu, kaparů, pažitky a někdy i jemně nasekaných feferonek.