Hlavní postava anglického románu Jakeův problém, který napsal Kingsley Amis, prohlašuje suverénně, že řecká kuchyně vznikla z kuchyně turecké. Možná tím Amis chtěl naznačit, že onen muž je hlupák. Ale stejně mě to zaujalo a začal jsem se pídit, jestli náhodou takový podivný názor nemůže mít nějaký sebemenší logický důvod.
Pravlastí Turků byla střední Asie, odkud přišli Seldžukové (příslušníci sunnitské dynastie) na konci 10. století na Blízký východ. První příslušníci tureckého etnika se usadili na území dnešního Turecka až po bitvě u Mantzikeru roku 1071. Seldžucká říše zahrnovala obrovské území až daleko na východ, do dnešního Mongolska. Potom zhruba ve 13. století vznikla Osmanská říše, která se zanedlouho stala prvořadou světovou velmocí a ovlivňovala život na velkém území až do konce 17. století, kdy ji pohltili Habsburkové. Osmanská říše se sídlem v Konstantinopoli (dnes Istanbul) tedy vskutku obsadila i území dnešního Řecka. Ovšem řecká historie je daleko bohatší než turecká, už dávno před vznikem Osmanské říše žili Řekové na svém území civilizovaným způsobem, jejich dějiny jsou nejdéle zaznamenanými dějinami ze všech evropských národů. Historický vývoj této oblasti je písemně doložen již od 2. tisíciletí př.n.l. A to se týká i dějin gastronomie. Silnější vliv na řeckou kuchyni než Turci mohli mít dokonce i Římané, kteří zde vládli od 2. století před naším letopočtem - tedy až do příchodu Osmanů.
Turecká gastronomie samozřejmě mohla v lecčem ovlivňovat Řeky, avšak bylo to ovlivňování pouze sporadické. Omezovalo se na oblasti sousedící s Tureckem, například na Makedonii a Trákii, dále pak na ostrovy v Egejském moři, tedy včetně Kyklád a Kréty.
V encyklopedii turecké gastronomie je seznam pokrmů, které se objevují v Řecku i v Turecku. Kdo od koho tyto pokrmy převzal, to se zde neuvádí.
Tak třeba řecký gyros je turecký döner. Pochází však z Kypru. Řecký jaúrti je turecký yogurt. Řecký kaimáki je turecký kaymak. Řecký tzatzíki je turecký cacik. Řecký baklawás je turecká baklava. Řecký piláfi je turecký piláv. Řecký jachní je turecký yahni. Řecký buréki je turecký börek. Řecký chalwás je turecká helva. Myslím, že většinu těchto pokrmů český labužník snadno identifikuje. A ochutnali jste někdy v Řecku imam baildi? V Turecku je to imam bayildi. Skvělý mletým masem plněný lilek (baklažán) zapečený v troubě. Nebo vinné listy plněné mletým masem: v Řecku se jmenují ntolmádes, ale taky dolmades jako v Turecku. Řecké keftés a turecké köfte známe u nás jako čevabčiči. Kdo koho v těchto případech ovlivnil? Nemohu si pomoci, pořád mi z toho vychází spíše ta varianta, že řecká kuchyně ovlivnila tureckou.
A ještě na jednu zajímavost, spojenou s Řeckem, bych rád upozornil.
Když byl v pátek 10. dubna 1896 ve vesnici Marathon odstartován „maratónský“ běh na prvních olympijských hrách, běželo 17 běžců z pěti zemí 42 kilometrů a 195 metrů až do Athén. První v cíli byl před 60.000 nadšenými diváky řecký běžec Spyridon Luis a tím se zapsal do dějin nesmazatelným písmem. Teprve po několika letech tento první olympijský vítěz přiznal, že mu diváci na trati podávali sklenice vína, aby se občerstvil. A on neodmítl. Tenkrát se to ještě nejmenovalo doping. A Spyridon byl sice ryzí amatér, avšak získal za své vítězství i jisté výhody, například doživotní zdarma stříhání u holiče. Milion drachem, které nabízel vítězi jakýsi sponzor, nemohl běžec přijmout, protože dar byl podmíněn svatbou s dcerou sponzora. A Spyridon už byl bohužel ženatý. Ale to víno mi pořád nejde z hlavy. Pamatuju si ještě na slovenského cyklistu Vlastu Růžičku, který se při Závodu míru posilňoval pivem – a prý i troškou rumu.
Je vůbec víno a pivo dopingem? Proč? Pomáhá k lepšímu výkonu? Řekl bych, že spíše naopak.
Sportovní fanoušci se mi často posmívají: jídlo je prý v přímém rozporu ke sportu. Já si to však nemyslím. A potměšile uvádím příklady. Znáte francouzského fotbalistu, který se jmenuje Franck Ribéry a hraje za Bayern Mnichov? A znáte stejnojmennou pochoutku (latinsky Syzygium luehmannii), česky oficiálně zvanou Hřebíčkovec? Pochází z tropických lesů Nového Jižního Walesu a nyní se běžně pěstuje na celém východním pobřeží. Je to blízký příbuzný Hřebíčkovce kořenného (Syzigium aromaticum), který plodí typické aromatické koření u nás nazývané hřebíček, ano, ty malé hnědé hřebíčky, které zapichujeme do cibule, když vaříme rýži. Avšak ribéry, ačkoli rostou na podobném stromě, vypadají jako třešně nebo maliny. Přidávají se do pomazánek nebo octů, výborné jsou v dezertech, zvláště v kombinaci s čokoládou. Australané milují marmeládu z ribery k polosyrovému steaku z klokana, dušenému na portském víně. Chutná to trošku po červeném melounu a voní po skořici a hřebíčku. Takže Franck Ribéry je vlastně Franta Hřebíček.
Bohužel jsem se nemohl zúčastnit loňského Měsíce autorského čtení, v němž dostali spisovatelé zajímavý úkol: nabídnout čtenářům popis svého nejoblíbenějšího jídla, případně jeho recept. Na internetových stránkách www.autorskecteni.cz vznikla potom zajímavá antologie textů o jídle. Některé texty byly z tohoto hlediska velmi zajímavé, například román Jaroslava Rudiše Lidojedi z Národní třídy. Čekal jsem, že se objeví nějaký text s námětem smrti přejedením, protože toto téma se v poslední době často diskutuje. Režisér Marco Ferreri v roce 1973 natočil o tom vynikající film La Grande Bouffe (Velká žranice). Avšak ve zmíněné antologii jsem bohužel nic podobného nenašel.