Český kameraman a režisér Petr Nýdrle (1954-2014) byl na konci devadesátých let v Hollywoodu už dosti známou osobností, i když režíroval pouze reklamy a písničkové spoty. Zažil jsem s ním několik situací, kdy ho velké hvězdy srdečně zdravily. Šli jsem například do japonské restaurace Matsuhisa a u vedlejšího stolu seděla Jacqueline Bisset.
„Hi, Peter! Would you like a fugu?“ zeptala se.
(Ahoj Petře, dáš si fugu?)
Jednou jsme seděli v lobby hotelu Sunset Marquis a přisedl si k nám Quentin Tarantino, který se krátce předtím proslavil filmem Pulp Fiction. Četl jsem tehdy v nějakém časopisu, že Tarantino je velkým milovníkem hamburgerů a tak jsem ho požádal, aby mi poradil, kde bych v Los Angeles mohl ochutnat nejlepší hamburger. Okamžitě mi zasvěceně začal vykládat o různých možnostech, jak najít podle jeho názoru nejlepší hamburgery.
Jmenoval například jeden stánek, který byl otevřený celou noc. Řekl mi, že tam zastavují neustále limuzíny s největšími hvězdami a mezi štamgasty patří lidi jako Madonna nebo Jack Nicholson. Ten stánek se jmenoval Tommy´s, celým názvem Tommy´s Original World Famous Hamburgers (Tommyho originální světově slavné hamburgery) a sídlil na bulváru Beverly, v místě, kde se tento bulvár křížil s bulvárem South Rampart. Okamžitě ještě týž den jsem tam zajel, bylo už před půlnocí a před pultem stála fronta. To, do čeho jsem se potom zakousl, chutnalo jako pečené piliny.
Tarantino mi řekl, že chodí také často do fastfoodu Denny´s na Sunsetu. Tam však obyčejný burger neměli, jen Cheese Burger Flatbread, což byl ve skutečnosti sendvič z dvou plátků pšeničné tortilly, naplněný biftekem, rajčaty, listem hlávkového salátu a strouhaným čedarem. Šel jsem pro jistotu ochutnat i tento zázrak.
Irv’s Burgers na bulváru Santa Monica nabízel „obyčejný“ burger za tři dolary. Byl to tehdy krámek s několika plastikovými židlemi a stolky na chodníku, kde si mohl člověk tu obloženou housku sníst. Zajímavá byla v tomto směru rovněž restaurace Fatburger v Los Feliz.
Zeptal jsem se Tarantina, do které restaurace nejraději chodí. Řekl mi, že restaurace nemá rád. Jí raději ve fastfoodech. Do restaurace jde, jenom když musí u večeře dohodnout něco pracovního, například s nějakým hercem nebo herečkou.
„Roli v Pulp Fiction jsem nabídl Umě Thurman na večeři v Toi on Sunset. Tahle thajská restaurace mě baví nejvíc ze všech v LA. Ale teď se tam začínají objevovat čumilové, takže tam asi přestanu chodit.“
Jmenoval také restauraci The Olive na Fairfaxu, kterou před nedávnem zavřeli.
„Tam se mi líbilo. A samozřejmě je tu ještě Musso and Frank. Ale tam nemají hamburgery.“
Jednou k ránu jsem zapadl do Canter´s Deli na Fairfaxu. Mají tam jen kosher židovská jídla, servírkám musí být aspoň šedesát a platí se hotově, žádné karty. V místnosti zvané Kibitz Room si můžete poslechnout hudbu v podání malých kapel. Mají tam skvělé pastrami (sandwich za $13,50), na které chodí i hollywoodské hvězdy. Já tam potkal Leonarda Cohena. Dával si Gefilte Fish, kapra naloženého v aspiku, který dnes stojí $9,50, tenkrát byl ovšem téměř o polovinu levnější.
Avšak musím se vrátit k těm hamburgerům. Proč Američanům chutnají pečené piliny a nechutnají české karbanátky? Jednou jsem osobně upekl jistému Američanovi karbanátek a on to po ochutnání s odporem odmítl. Je to prý příliš mastné. To jistě je, ovšem právě ten tuk dává karbanátku fascinující chuť. Navštívil jsem v New Yorku restauraci J.G.Melon, která má u Michelina označení Bib, což je jakýsi schůdek k hvězdě. Podnik byl založen v roce 1972 a najdete ho na Manhattanu ve čtvrti Upper East Side, na rohu Third Avenue a East 74th Street. Dustin Hoffman s Meryl Streep tam natočili jednu scénu do filmu Kramerová versus Kramer. Mezi labužníky v New Yorku se šušká, že nejlepší hamburgery v celé Americe můžete ochutnat právě zde. Asi je to pravda. Ten, který jsem ochutnal já, byl opravdu vynikající. Byl ovšem připraven z toho nejkvalitnějšího masa, jaké se dá v Americe sehnat. Vybral jsem si tu nejobyčejnější verzi, jen hamburger s plátkem sýra, bez kečupu, cibule a majonézy. Stálo to $11,25. (Pro srovnání: Salad Nicoise zde stojí $16,25!). Jak jsem pozoroval, byl jsem jediný, kdo odmítl k hamburgeru kečup a majonézu.
Takže: Američané si zvykli na určitou chuť tohoto pokrmu. Jistě to není nic jiného, než zvyk. Ten nejobyčejnější zvyk. A zvyk je bezesporu železná košile. Dokáže divy. Když od dětství jíte něco (ať už v jakékoli kvalitě), zvyknete si na to a nechcte nic jiného. Pamatuju se na jednoho emigranta, který se po letech strávených v Americe mohl konečně po převratu vrátit do Prahy. A jeho první cesta vedla do příšerné jídelny na Václaváku, kde v mastném a nevětraném suterénu podávali v misce ten nejobyčejnější guláš s rohlíkem.
„O tomhle se mi v Americe každou noc zdálo!“ vykřikoval ten muž a s rozkoší si rohlík namáčel do té podivné gulášové omáčky. „To ti v Americe nikdo neudělá!“
Podobný případ jsem zažil s jiným emigrantem, který první den návratu do Prahy běžel do automatu Koruna a mlaskal rozkoší nad ruským vejcem v papírovém kelímku. Miloval totiž právě tu zažloutlou majonézu, kterou v Koruně ruské vejce polévali.
Nebo drštková polévka. Jeden můj kamarád, který se v emigraci velice dobře živil a vydělával hodně peněz, se mi přiznal, že uvažuje o návratu, protože se mu stýská po drštkové polévce. Chodil na ni sice k jednomu polskému řezníkovi, ale nebylo to ono. Tu z jídelny na rohu Myslíkovy a Spálené (naproti soudu) pořád cítil na jazyku a toužil po ní tak, jako po ničem jiném. Vzal jsem ho do dobré italské trattorie, kde měli skvělé trippa alla parmigiana, drštky na parmezánu, ale ani tato lahůdka v jeho paměti nevymazala obyčejnou českou drštkovku, která se i za bolševika prodávala v téměř každém řeznictví a uzenářství. A byla tehdy bez výjimky poctivá, opravdu z drštěk, tedy hovězích nebo telecích předžaludků (bachor, čepec, kniha), ne ze žaludků nebo dokonce vepřových žaludků, jak se to stává dnes i v restauracích, které se tváří jako luxusní. Jednou nedávno jsem dokonce zažil drštkovku, která byla vyrobena z rozmixované gulášovky v pytlíku a - podržte se - nakrájených krůtích kůží!
