Milan Kundera v jedné své eseji napsal, že na začátku 20. století začala být v módě uniformita. Dokládá to některými výňatky z děl Franze Kafky a Martina Heideggera. Kundera tvrdí, že v uniformě je modernímu člověku lépe, než když se nějak odlišuje. Každá odlišnost ho prý znejistí. Nevím. Když však uvažuju o gastronomické uniformitě, musím dát Kunderovi za pravdu. Vidím kolem sebe každý den, že lidé raději volí jídlo uniformní, obligátní, sice fádní avšak bez nejistot.
„V euforii svého uniformního života lidé už nejsou s to vidět uniformu, kterou nosí,“ píše Kundera.
A opět jsme u problému, který se, ať chceme či nechceme, objevuje téměř při každém uvažování o labužnictví. Kolik lidí vidí jídlo jako pouhou pohonnou hmotu? Je těch lidí většina?
Obvykle se tento problém zjednodušuje: často slyším někoho říkat „já rád jím“. Co to znamená? Je ten dotyčný člověk labužník? Nebo jen pouhý sybarita?
U termínu sybarita bych se rád zastavil.
Narazil jsem na to slovo poprvé v pamětech Jaroslava Seiferta. Nazval sám sebe sybaritou, protože rád jí. Hledal jsem ve slovnících a zjistil jsem, že se tak nazývají požitkáři a hýřilové. Název prý dostali podle města Sybaris v Tarentském zálivu, proslaveného přepychovým a zahálčivým životem. Sybarité však byli zároveň zbabělci, neschopní boje.
Zjistil jsem potom (já nevzdělanec), že Sybaris bylo starověké město v Kalábrii (v dnešní provincii Cosenza), založené během řecké kolonizace, tedy roku 720 př.n.l. Leželo na řece Crati blízko jejího ústí do moře, nedaleko moderní obce Sibari. Město založili podle legendy Achájové ze severního Peloponésu. Díky úrodné půdě město prosperovalo, dařilo se zde vínu, olivám i purpuru, dobytku i rybám. Zanedlouho patřila Sybaris k největším a nejbohatším řeckým městským státům, měla prý až sto tisíc obyvatel. Životní úroveň byla vysoká a místní občané si uměli užívat. Jedli a pili s rozkoší a nic jiného je prý nezajímalo. To dalo vznik výrazu sybarita, označujícímu labužníka nebo vůbec požitkáře. A vyhlášená byla zejména místní gastronomie: přední kuchaři byli celebritami a inkasovali prý dokonce vysoké částky za autorská práva ke svým receptům.
Ailiános Klaudios vypravuje o sybaridském boháči Smyndiridovi, který byl tak změkčilý, že spával na okvětních plátcích růží, ale i ty mu způsobovaly vyrážku. Jiná historka popisuje občana Sybaridy, který navštívil Spartu a když se zúčastnil společného oběda, při němž se podávala polévka z vepřové krve a vinného octa, prohlásil, že už chápe, proč jsou Sparťané tak stateční bojovníci: „kdo se takto stravuje, ten nemůže smrtí nic ztratit“. V roce 510 př.n.l. využil Krotón vnitřního konfliktu v Sybaridě, kde se muž jménem Telys pokusil svrhnout vládnoucí aristokraty. Město bylo dobyto, vítězové je vypálili, obyvatele pobili nebo zotročili a dokonce svedli tok řeky, aby zaplavil trosky města. Takové nezvykle brutální zničení jednoho řeckého města druhým vzbudilo pobouření a objevilo se dokonce náboženské vysvětlení: bohové potrestali Sybaridu za rouhání, protože pořádala vlastní sportovní hry, které si troufaly konkurovat olympijským. Trosky města byly objeveny až v šedesátých letech 20. století, dosud byla prozkoumána jen malá část lokality.
Sybarita je tedy zřejmě člověk, který hýří. Labužník nemusí nutně hýřit, může být dokonce velmi skromný, obvykle mu nejde o kvantitu, nýbrž o kvalitu.
A v té souvislosti se ještě jednou vrátím k pamětem Jaroslava Seiferta. Když v roce 1921 coby začínající básník (teprve dvacetiletý) napsal báseň Slavný den, vyvolalo to málem senzaci. Měla to být revoluční báseň k 1. máji. Proletářská báseň, pro časopis Proletkult. Ale mladičký básník byl v té době zřejmě dosti hladový a při pohledu do výlohy lahůdkářství pana Kolmana v žižkovském domě, kde bydlel, mu pravděpodobně všechny proletářské sny a cíle splynuly do jediného obrazu: pod heslem Chceme nový svět spojil vítězství dělnické třídy s představou lahůdek, které toto vítězství zhmotní.
My také chceme pít láhve burgundského vína
a jísti marinované úhoře
a je v nás pevná a nezdolná víra
že také jednou zasednem si v klidu
ke stolům, k bochníkům ementálského sýra...
…z přemíry hojných země darů
i my si chceme vybírat ty nejchutnější
uzené lososy, salámy, bečky kaviáru...
Báseň vyvolala bouřlivou reakci jak ze strany buržoustů, tak ze strany komunistů. Básník se za ni do konce svého života styděl. Mně však se zdá, že jeho naivní opěvování Stalina z pozdější doby bylo přece jen hloupější. Poezie dobrého jídla je dodnes pořád jaksi faux pas. Nepovažuje se za něco, co je dostatečně „na úrovni“. Málokterý básník si dovolí opěvovat nabídku lahůdkářských krámů. Závidím Seifertovi, že měl odmalička možnost chodit kolem Kolmanova lahůdkářství a dívat se na bochníčky pravého rokfóru, koláče sýra Brie, uzené úhoře, mortadellu... A nahlížet do sudu s marinovanými pečenými úhoři z Comacchia! Podobně jako malý Jan Werich. Seifert to všechno hezky popisuje ve svých pamětech Všechny krásy světa. A zmiňuje se rovněž o nedalekém koňském řeznictví pana Kováře, v jehož výkladu visela obrovská pečená koňská kýta a kotouče nekonečného červeného salámu.