Do věčných lovišť odešel jeden z mých nejlepších kamarádů – Bořek Šípek. Dívám se na vázy, které jsem od něho při různých příležitostech dostal - a je mi smutno. Psalo se a bude se ještě hojně psát o Bořkovi jako „hradním“ architektovi, vynikajícím skláři, světoznámém designerovi atd atd. Ale málokdo napíše něco o Bořkovi coby úžasném milovníkovi a znalci jídla. A byla by škoda to neříct a nevědět.
Několik let byl majitelem thajské restaurace Arsenal v Praze. To nebyla náhoda nebo móda. Bořek žil mnoho let v Amsterdamu, kde se to asijskými restauracemi jen hemží, najdete je skoro na každém kroku. A jedna thajská sídlila dokonce přímo v domě, který patřil jemu. Měl dokonce ve svém bytě okýnko, které vedlo přímo do kuchyně této restaurace, takže mu kuchař mohl servírovat dobroty rovnou na stůl. A protože Bořek sám rád a dobře vařil (přesvědčil o tom mnohokrát své přátele, které zval na vlastnoručně připravené menu do svých bytů a domů), naučil se brzy ovládat také thajskou kuchyni. Jezdil velmi často do Thajska a poznal tu kuchyni opravdu zblízka. A když v Praze po svém návratu žádnou pořádnou thajskou nenašel, otevřel ji sám. Měl thajské kuchaře. A naučil vařit thajsky i některé své kamarády, například zpěváka Karla Černocha.
Bořek samozřejmě sám osobně podnik vyzdobil, což mohlo někomu připadat netypické, nebyla to tradiční thajská atmosféra. Mně se však interiér líbil. Chodil jsem tam často. Jen namátkou vzpomínka na některé tamější lahůdky: moc mi chutnala polévka tom ka gai, v níž bylo kromě kuřecího masa i kokosové mléko a siamský zázvor. Výborná byla pečená kachna pedd a-roy, k níž se podával salát som tum nebo pomelo. Ještě teď cítím na jazyku chuť thajské ryby zvané pla rad pik. Jako dezert byla téměř vždy servírována kokosová zmrzlina.
Potom otevřel Bořek vedle Arsenalu ještě i krámek nazvaný Šípek Bistrot, něco jako lahůdkářství, unikátní místo, kde se prodávaly nejlepší sýry, nejlepší šunky, oleje (včetně skvělých lanýžových), vína a další lahůdky. Mohli jste si dát i sklenku vestoje. Zpočátku tam chodili hlavně cizinci, kteří žili trvale v Praze a kterým zboží tohoto druhu a této úrovně chybělo. Pamatuju si na krásnou Japonku s malým dítětem, na urostlého Američana v obleku bankéře, prošedivělého muzikanta z Toronta, francouzského novináře z Lyonu i italského kuchaře z Piemontu. Potom, začalo rychle přibývat českých štamgastů. Bagety plněné tenoučkými plátky nejkvalitnějších sušených šunek jako je Pata Negra, Jamon Jabugo, San Daniele, Prosciutto di Parma a dalších, plátky sýra jako je Langres, Brie de meaux, Fourme d´Ambert, Vacherin, Mimolette a podobně. Znáte třeba bresaolu? Nebo pastrami? To vše zde bylo k mání. U Šípka se scházelo úžasné společenství lidí, kteří se poznávali přes společné chutě a stávali se přáteli. Tam jsem se seznámil s hercem Jaroslavem Duškem i s fotografem Saudkem. Přivedl jsem tenkrát Bořkovi mladého kuchaře Mirka Kalinu, ten zrovna začínal svou kariéru, dnes patří mezi nejlepší kuchaře v zemi. Málokdo ví, že Bořek byl autorem velkolepého „hradního“ rautu při podpisu smlouvy o vstupu České republiky do NATO.
Později vznikla vedle krámku ještě i další restaurace, v níž vařil Kalina fine-dining. Bořek však nebyl tím správným podnikatelem. Bral to spíše jako své hobby a tak se často stalo, že provoz haproval a nevydělávalo se tolik, kolik se vydělávat mělo a mohlo. A tak všechny tyto tři báječné podniky po nějaké doby ukončily činnost. Bohužel. Dodnes se mi po nich stýská.
Jezdil jsem s Bořkem i do Vídně, kde tenkrát učil na výtvarné akademii. Bral mě sebou, protože zřejmě potřeboval parťáka pro návštěvy skvělých restaurací. Večer jsme chodili na Naschmarkt, do stánku pana Urbánka, kde se po práci scházeli na skleničku nejlepší vídeňští šéfkuchaři té doby.
A potom, když začal Bořek Šípek učit na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci, přemluvil děkana Zdeňka Fránka, aby otevřel dva ateliéry, ve kterých se bude umění a architektura spojovat s gastronomií! A povolali mě, abych jim s tím pomohl. Začali jsme společně připravovat studijní obor nazvaný Umění gastronomie, z něhož se měla později vyvinout katedra aristologie, první u nás. Tento projekt se také bohužel nepodařilo dotáhnout do realizace, příčiny byly ovšem mimo nás. Avšak díky Liberci a Bořkovi a ohlasu, který aristologie vyvolala, učím teď tento obor na univerzitě Humanitas ve Vsetíně. Bez Bořka Šípka by se to nepodařilo.
Naposled jsem ochutnal jeho lahůdky před rokem, ve vinárničce na Maltézském náměstí. Přinesl jen tak, pro pár kamarádů, plné tácy zajímavých jednohubek. Dnes najdete před tou vinárničkou Bořkovu lavičku, věnovanou památce jeho kamaráda Václava Havla.
A nedávno, na vernisáži jeho výstavy v Tančícím domě, jsme si slibovali, že zajdeme někam na dobrý oběd. Už jsme to nestihli.
Bude mi moc chybět, ten prima člověk s velkým Č.