Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

30. června 2017

Zápisník labužníka 30/6/2017














Za mého děství se u nás (ve vesnicích kolem Ostravy) ještě hojně pěstovaly dva druhy zeleniny, které dnes už téměř nevidíme: tuřín a vodnice. Tuřín (říkali jsme mu „kvak“) byla kořenová zelenina podobná řepě, jen menší a kulatější, většinou i bělejší (byla to odrůda „bílý“ nebo „žlutomasý“). Oficiálně se ta zelenina jmenuje Brukev řepka tuřín (Brassica napus var. napobrassica) neboli kolník. Vznikla prý jako kříženec hlávkového zelí a vodnice (?) v neznámé době, ale první zmínka o tuřínu je z roku 1620. V následujících staletích se rozšířil po Evropě. No, nevím, nezdá se mi to. Tuřín mi určitě nepřipomíná hlávkové zelí. Vodnici je trošku podobný, ale chuť má jinou. A ne zelnou. Na rozdíl od vodnice jsou bulvy tuřínu větší a také jejich větší část vyčnívá nad zemí. Cituji z Wikipedie: „Známy jsou i žlutomasé odrůdy, které jsou chutnější a proto více oblíbené. Tuřín se v ČR pěstuje poměrně málo, hlavně ve vyšších polohách (v nižších dostává přednost řepka). Je nenáročný a mrazuvzdorný, nesnáší ale sucho a čerstvě hnojenou půdu.

Tuřín jako rostlina je menšího vzrůstu, jeho žluté květy mají drobné okvětní lístky a složené květenství. Bulvy mají nasládlou, poněkud peprnou chuť. Konzumuje se vařený, v polévkách, omáčkách a přílohách, mladé bulvy jsou chutné i za syrova. Na středním Slovensku se tradičně pěstuje žlutomasá odrůda známá pod názvem kvaka. Vaří se z ní mléčná omáčka prívarok.“

Pokud si dobře vzpomínám, u nás doma jsme používali tuto zeleninu na několik způsobů. Tedy kromě toho, že jsme ji vařili a krmili tím „vařeným kvakem“ prasata. Ale moje matka kvaky vařila i pro nás, většinou k večeři. Buďto je oloupala a nakrájela na plátky, které potom opekla na slanině, tedy na bílém špeku. Nevím, jestli je nějak kořenila, určitě je však solila. Jedli jsme je s vařenými bramborami. Dodnes si pamatuju tu chuť: byla skvělá! Vím ještě, že kvak nakrájený na dlouhé „prsty“ se vařil v nějakém vývaru (určitě v něm byl kmín) a potom poléval rozpuštěným máslem. Jestli se nepletu, jedli jsme ho s vařenou rýží. Matka z kvaků připravovala i polévku, podobnou kedlubnové. Polévka se zjemňovala smetanou. Ale já jsem si tenké proužky kvaku dával i za syrova, namáčel jsem je do soli. Dnes, kdy mám provensálskou vynikající Fleur de Sel, bylo by to jistě ještě lepší. Už dlouho jsem to nejedl, ale slibuju si, že až na tuřín někde narazím, určitě ho znovu ochutnám. Měl by mít trošku ředkvičkovou, trošku kedlubnovou chuť.

Vodnice je poněkud jiný případ. Dodnes ji milují Francouzi, patří dokonce mezi vůbec nejoblíbenější francouzskou zeleninu. Francouzi jí říkají navet a absolutně si bez ní nedovedou představit spoustu svých legendárních lahůdek jako je například Hochepot nebo Ouillade, ale především Pot-au-feu nebo hovězí na provázku (Boeuf à la ficelle). A to nesmím samozřejmě vynechat ani slavný recept Poule au pot (Slepice v hrnci), který existuje z časů Jindřicha IV. (Jeho slavný citát: „Chci, aby každý poddaný měl v neděli svou slepici v hrnci...“). Už jsem o vodnici před pár lety v Zápisníku psal, ale pro jistotu zopakuju několik detailů.

Před objevením Ameriky prý byla v Evropě vodnice stejně častá jako brambory. Už 400 let před naším letopočtem o ní píše Theophrastus, její variety popisuje Plinius, v roce 1541 byla vodnice vyvezena do Kanady a v roce 1609 si ji kolonisté dovezli do Virginie. Brzy se stala velmi oblíbenou u původních obyvatel Ameriky.

Proč tuto pochoutku u nás dnes skoro nikdo nezná? Možná za to může nešikovný název (v tom jsme mistři), ten náhradní je dokonce ještě horší: brukev řepák. Vodnici říkám „bílá ředkvička“, protože u nás se občas objevují jen ty kulaté vodnice s načervenalou čepičkou. Já však mám nejraději ty podlouhlé, skoro celé bílé. Chutnají mi jen tak uvařené a polité máslem, vynikající jsou v jakékoli zeleninové polévce. Chuťově je to něco mezi nepálivou ředkvičkou a mladým kedlubnem, podobně jako tuřín, avšak mnohem, mnohem chutnější. Velké vodnice už jsou bohužel méně chutné, čím větší, tím jsou dřevnatější a méně šťavnaté.

Tradiční francouzský „lidový“ recept, jeden z nejjednodušších, se jmenuje Navets glacés (pozor: není to vodnice „mražená“, zde jde spíše o význam „hladká“ nebo „lesklá“). Recept doporučuje malé a mladé vodnice vařit asi 15 minut, potom je procedit a nechat vychladnout, nakonec podusit na másle, mírně pocukrovat (!) a potom péct v troubě, dokud nezačnou hnědnout. Jakmile dosáhne povrch patřičného lesku, je pokrm hotov.

Z vodnice se dá dělat i výtečná kaše, která je skvělou přílohou k pečené kachně, lze ji rovněž přidat do kuskusu. Použít se dají i zelené listy, které mají delikátní chuť. Magdalena Dobromila Rettigová má ve své slavné sbírce receptů také několik návodů, jak připravit vodnici: dušenou „na kyselo“ nebo vařenou „naloženou“. Doplňuje ji klobásou nebo vepřovou pečínkou. Marie Úlehlová-Tilschová ve své knize Česká strava lidová píše o staré české úpravě vodnice, která se dusí „s kouskem cukru na másle“ a o tuřínu, který se „dusí na sádle bez cukru, potom se zapráší moukou a zaleje skopovou polévkou“. Je zde zmínka také o „vodnici na kyselo“, která se „dusí jako zelí na cibuli a na cukru“. Naložená vodnice se podle této autorky nedusí, nýbrž vaří, pak se voda zahustí jíškou na slanině a cibuli a nakonec ještě vylepší zakysanou smetanou.







29. června 2017

Dernier Cri



Žhavou novinkou tohoto týdne byl článek v deníku Blesk, který se odvolával na rozhovor Luboše Xavera Veselého na streamovém kanálu XTL. V tomto rozhovoru prohlásil televizní kuchař Jiří Babica, že „Kuchařská mafie v čele s Pohlreichem, Vaňkem a Poštulkou mě mezi sebe nechtěla pustit. Chtěli to celé ovládnout sami a já jsem se jim tam vetřel.“

Byl jsem v první chvíli docela pyšný na to, že mě Babíca nazval mafiánem, avšak jak se ukázalo později, redaktoři Blesku zřejmě neměli na mysli mne, tedy Vladimíra Poštulku, nýbrž jistého Vojtěcha Poštulku, který nyní (od roku 2013) působí jako šéfkuchař v restauraci Mamaison v Hotelu Imperial v Ostravě. To mě velmi pobavilo. Vojtěch Poštulka začínal v Praze v hotelu Villa Voyta (kde začal svou pražskou kariéru i Zdeněk Pohlreich), potom v restauraci Maze (která patřila slavnému Gordonu Ramsayovi a měla dokonce pár týdnů i hvězdičku Michelin), pak vařil v ostravském hotelu Park Inn. Pozor! Restaurace v ostravském hotelu Imperial, kde vaří nyní, patřila na začátku šedesátých let mezi nejlepší české restaurace! Takže Vojtěch. Bohužel jsem se s ním zatím osobně nesetkal, ale zřejmě to je dobrý kuchař. Naprosto však vylučuju, že by byl mafiánem, ať už se toto označení bere jakkoliv.

Jiří Babica (56) si ve zmíněném pořadu nebral servítky a Pohlreicha nazval sprosťákem a zlým člověkem. Pokud jde o tu mafii, měl zřejmě na mysli vedle Zdeňka Pohlreicha (60) a Romana Vaňka (48 – zakladatele Kulinářského institutu a autora streamových pořadů jako například Peklo na talíři) skutečně asi mne osobně.

V reakci na tento článek se na internetu objevil vtipný názor, že „Poštulka je takový mafián, jako je Babica kuchař.“ To mě také pobavilo.




28. června 2017

MŮJ TIP - Proti proudu





Březinova 22/471, Praha 8 – Karlín
Tel.: + 420 728 036 171
Email.: bistroprotiproudu@gmail.com
www.bistroprotiproudu.cz
Otevřeno Po-Pá 08:30-22:00




Z jídelního lístku:
Krém z bílé ředkve (65 Kč)
Rajčatová polévka na karamelu s bazalkou a parmezánem (59 Kč)
Cizrnová polévka (56 Kč)
Sázená vejce na slanině, salát, pečivo (105 Kč)
Chlebový sendvič s pečeným bůčkem na zázvoru a česneku, jarní cibulka (135 Kč)
Francouzský sendvič Hero z bagety, másla, šunky, parmezánu, rukoly (95 Kč)
Sýrovo-salámové prkénko (155 Kč)
Chia pudink z kokosového mléka, šalvěje, malin, rebarbory nebo manga (85 Kč)
Mrkvový dort (69 Kč)
Panna cotta (55 Kč)
Vanilková zmrzlina (29 Kč)


Upozornění: 
Nenápadné bistro najdete v Karlíně (bývala tu hospoda U koníčka), vybudovali ho manželé Koneční a mají úspěch, i když nabídka je zatím docela skromná. Chybí v ní vyložené hlavní chody. Pokud však jde o kvalitu, není co vytknout. Lidé jsem však asi chodí hlavně na snídaně. Mají zde bagety z pekařství La Petite France, máslo a ghí z farmy Štěpánovsko, sýry a jogurty z farmy Krasolesí. Mimochodem: Karolína Konečná je autorkou knihy Kuchařka z ostrova Sardínie.


25. června 2017

Výsledek referenda

REFERENDUM

Naše zatím poslední Referendum se setkalo s docela velkým ohlasem. Souboj mezi dvěma druhy úpravy kuřecího masa byl určitě zajímavý. Měli jste se rozhodnout mezi kuřetem na paprice a kuřetem Kung Pao. Některé názory: Kung Pao po česku je dobré, ale bez hrášku, kousky masa obalené solamylem. Místo arašídů prý jsou vhodné oříšky kešu. Dělali ho prý dobře v osmesátých letech v Teplicích. A samozřejmě v legendární „číně“ ve Vodičkově ulici. Kuře na paprice je vlastně maďarský Csirke Paprikás, podává se s tarhonyou. České kuře na paprice se podává také s širokými nudlemi. Nicméně výsledek je jasný.

Mezi úpravami kuřete zvítězilo kuře na paprice nad kuřetem Kung Pao!
V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 26. 6. 2017.

23. června 2017

Zápisník labužníka 23/6/2017














Za pár týdnů začne (aspoň doufám) ta pravá houbová sezona. Jistě, už jsme našli kačenky, májovky, smrže a další vynikající houby. Avšak pro mnoho houbařů ta pravá sezona začíná až v okamžiku, kdy začnou růst hřiby, hříbky.

Když se však těchto houbařů zeptáte, co to vlastně je, ten pravý hříbek (říkají mu často „pravák“ nebo „panský hřib“), nedokážou odpovědět. Tak tedy: Panský hřib či panský hříbek je lidový název krajově používaný pro několik druhů hřibovitých hub. Ve starší mykologické literatuře jím byl nazýván především Hřib přívěskatý (Boletus appendiculatus). Od toho ale mykologové ustoupili, protože tento název se v různých krajích vžil také pro řadu jiných hub, například: Hřib borový (Boletus pinophillus), Hřib dubový (Boletus reticulatus) a Hřib královský (Boletus regius). Tedy zjednodušeně řečeno „pravé“ jsou všechny, které mají v latině název Boletus. Avšak je zde ještě Hřib hnědý (Xerocomus badius) jemuž se říká také Suchohřib hnědý, dále pak Hřib kaštanový (Gyroporus castaneus) – a dokonce i Hřib strakoš (Suillus variegatus), jemuž v jižních Čechách říkají Bezpráce, je řazen mezi „panské“ hříbky.

Už ve starém Římě byly houby velmi oblíbeným jídlem. A vůbec nejoblíbenější byla houba zvaná Ovoli, latinsky Amanita caesarea, oficiálně česky Muchomůrka císařka. Ta roste v Itálii (především v Piemontu) od října do prosince. Římský básník Martialis dokonce napsal: „Snadno se zřekneme zlata a stříbra, lásky i přátel, avšak nelze odmítnout ovoli.“ Císař Claudius miloval ovoli velice - a byl otráven svou manželkou Agrippinou, která mu místo císařky podstrčila jedovatou muchomůrku červenou. Ostatně řecký básník Euripides ve 4. stoletím před naším letopočtem přišel během jediného dne o manželku, dva syny a dceru. Všichni se otrávili houbami.

Mimochodem: mykolog Robert Henry kdysi prohlásil, že „jedlé houby jsou ty, jež jsou nejméně jedovaté“.

Zajímavý je citát z díla Pliniova (zemřel v roce 79 našeho letopočtu): „Chcete-li mít jedlé houby po celý rok, stačí nasypat do hnojených brázd kůru topolu bílého!“ To ovšem platí pouze o houbě (mimochodem vynikající), která se česky jmenuje Polnička topolová, latinsky Agrocybe aegerita, jíž Italové říkají Pioppino. Ta se dnes dá celkem snadno pěstovat na topolovém dřevě, do něhož se vyvrtají díry a naplní se sadbou.

Už několikrát jsem narazil na českých jídelních lístcích na položku nazvanou Houby Orly. Pátral jsem po původu této novinky a došel jsem k názoru, že nějaký chytrolín chtěl svůj pokrm ozvláštnit a použil názvu, který se běžně ve světové gastronomii (viz Larousse Gastronomique) používá pro fritované ryby. Obvyklé Orly jsou kousky ryb obalených v mouce a fritovaných na oleji. Takže Houby Orly jsou kousky hub (nejčastěji žampionů) připravené podobným způsobem. Kdysi se to prostě jmenovalo „smažené žampiony“. Ale to se asi tak dobře neprodávalo jako Houby Orly.

Mimochodem: víte, kolik existuje u nás druhů houby zvané žampion? A víte, jaký je rozdíl mezi žampionem a pečárkou? Houba, co se pěstuje a prodává v supermarketech, není pečárka, nýbrž žampion dvouvýtrusý (Agaricus bisporum). Pečárky rostou volně v přírodě. Ale můžete najít například pečárku polní (campestris), zahradní (hortensis), císařskou (augustus), šupinkatou neboli Benešovu (benesii), hlíznatou (abroptibulbus), dlouhonohou (altipes), Anninu (annae), ovčí (arvensis), Biberovu (biberi), Bohusovu (bohusii), sněhobílou (chionodermus), Bresadolovu (bresadolus), růžovolupennou (comtulus), Deylovu (depauperatus), vlnatou (lanipes), tmavovláknitou (fuscofibrillosus), devonskou (devoniensis), purpurovou (dulcidulus), opásanou neboli pochvatou (bitorquis), statnou (macrocarpus), žlutohnědou (lotosus), honosnou (excellens), ale také nejedlou, ba dokonce jedovatou pečárku zápašnou (xanthoderma). A ještě asi dvacet dalších. Už v roce 1981 se v Československu vypěstovalo ročně 1000 tun žampionů.

A ještě něco.

Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens), často nazývaná jen růžovka či masák, je výtečná jedlá houba z čeledi štítkovitých. Anglicky se jmenuje Blusher, německy Perlpilz.

V knize Česká strava lidová, kterou napsala v roce 1944 Marie Úlehlová-Tilschová, je citován botanik Matthioli, který tvrdí, že hojně v Čechách sbíraná houba, rostoucí kolem sv.Jakuba (25.července), se německy jmenuje Rotling. Co je to česky? Přeloženo by to znamenalo „červená houba“. Což by mohlo odpovídat růžovce. Němci ji říkají také Rötender Wulstling nebo Fleischchampignon. Avšak houbu nazvanou Rotling jsem nikde nenašel, ani v německých podrobných encyklopediích. Co tedy mohl mít Matthioli na mysli?

Německý název Rötling však patří jiné houbě, závojence, která může být (olovová) dokonce prudce jedovatá. Tu přece staří Češi nesbírali a nejedli.

Za zmínku určitě stojí Matthioliho názor na úpravu hub: „Křen vařený nebo smažený s houbami odnímá jim zlou a škodlivou jejich povahu a dělá z nich velmi příjemný a chutný pokrm. Ve Vlaších mají obyčej připravovati houby s česnekem a pepřem. Také se mohou uvařiti s planými nebo pečenými hruškami a tak nebudou škodlivé...“

Tedy houby s křenem nebo s hruškami jsem ještě nikdy neochutnal. Jakmile začne sezona, zkusím to.

22. června 2017

Dernier Cri



Žhavou novinkou tohoto týdne bylo tentokrát moje vystoupení v televizním seriálu Ohnivý kuře. Přijal jsem roli gurmet-kritika Koštulky, hrál jsem tedy v podstatě sám sebe. Šlo o to, že ředitel hotelu, v němž je i restaurace, po mně chtěl, abych napsal pochvalnou recenzi a tím udělal restauraci (i kuchařce, což byla jeho sestra) reklamu. Nabídl mi úplatek, ale já jsem ho odmítl. Vlastně ani nevím, jestli jsem napsal nakonec recenzi kladnou nebo zápornou, to se asi dozvím až z dalšího děje. Nebyl jsem ostatně sám, kdo v tom seriálu hraje sám sebe. Vynikající šéfkuchař Martin Svatek z Tábora tam má dokonce větší roli – a vystupuje pod svým vlastním jménem! Kuchaře tam hraje i můj kamarád Richard Tesařík – on je ovšem i ve skutečnosti velice dobrý kuchař, zejména pokud jde o ryby. Jde tuším o první televizní seriál z kuchařského prostředí, pokud nebereme v úvahu někdejší Rozpaky kuchaře Svatopluka z roku 1984, kde kuchaře hrál Pepík Dvořák.

21. června 2017

MůJ TIP - Café Constant




Rue Saint-Dominque 139, Paříž, Francie
Tel.: 0147537334
Email.: cv@maisonconstant.com
www.maisonconstant.com
Otevřeno každý den 12:00-23:00





Z jídelního lístku:
Pařížská cibulová zapečená polévka (13€)
Tatarák z ústřic, okouna a lososa (11,50€)
Krabí maso s bramborovým salátem (11,50€)
Jemně smažená vejce v toastu, perlová cibulka, šunka, houby, chřest (15€)
Bílý chřest s bylinkovým vinegretem (18€)
Vaječná pěna s chřestem, parmezánem a krutony (17€)
Pečené královské krevety s bazalkou a citrusovým vinegretem (24€)
Konfitovaný vepřový bůček, čočkové ragú, kachní játra Foie Gras, karotka (25€)
Telecí hlava s jazykem a mozečkem, brambůrky, omáčka Gribiche (24€)
Plněná křepelka s husími játry Foie Gras, vodnicí, karotkou a šunkou (29€)
Domácí klobáska s opečenými bramborami a drůbeží omáčkou (16€)
Grilovaný filet z mořské pražmy, houbové pesto (17€)
Kachní pečeně na bramborovém koláči (17€)
Telecí kotlet po baskicku s fazolemi Tarbais (17€)
Vanilkový rýžový pudink (7,50€)
Starodávný crème caramel (7,50€)
Domácí profiterolky s čokoládovou omáčkou (7,50€)

Upozornění: 

Už dlouho jsme nebyli v Paříži. Takže až tam pojedete a chcete ochutnat něco ryze francouzského a přitom ne drahého, zajděte do bistra blízko Eiffelovky, které si pořídil jako svůj butik (vedlejšák) slavný kuchař Christian Constant, který má kousek vedle špičkovou michelinskou restauraci Le Violon d´Ingres (už jsem o ní psal). Deník Le Figaro zařadil toto bistro mezi 15 nejlepších v Paříži. Dejte si telecí hlavu, to je zážitek!

18. června 2017

Výsledek referenda

REFERENDUM
Naše zatím poslední Referendum se týkalo dvou druhů mořských ryb, oblíbených zejména na Azurovém pobřeží. Měli jste se rozhodnout mezi parmicí nachovou a pražmou. Hlasujících bylo tentokrát dost málo, protože většina zatím zmíněné ryby neměla možnost ochutnat. Většina by si dala obě. Účelem tohoto Referenda však bylo také na tyto ryby upozornit. A to se podařilo. Některé názory: parmici se říká „mořská sluka“, protože ji čerstvě vylovenou není třeba kuchat. Skvělou pražmu prý mají v průhonickém Grossetu. Nicméně výsledek je sice těsný, avšak jasný.


Mezi mořskými rybami zvítězila těsně pražma nad parmicí nachovou! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 19. 6. 2017.

16. června 2017

Zápisník labužníka 16/6/2017


Philippine Welser neboli Filipína Welserová (1527–1580), tajná manželka císařova syna Ferdinanda a matka jeho dvou synů, žila několik let na českém hradu Křivoklát. A kupodivu - sama vařila. Dokonce prý i sama prostírala stůl, když očekávala hosty. Tahle hradní paní tedy určitě byla ve své době raritou. Uvědomíme-li si, že hostů bývalo tenkrát na podobných večeřích asi čtyřicet, stálo to za to. Své recepty si poznamenávala do malého sešitku, který se zachoval dodnes. Ve svých receptech měla pořádek a systém. U každé tabule popisovala nejprve dorty a končila postními jídly. K mnoha receptům připojovala svoje poznámky - ona si je jaksi známkovala; některé kupříkladu označila jako „téměř dobré“. Svá oblíbená jídla však nijak zvlášť nezdůrazňovala. Možná by nebylo od věci si nějaký z Filipininých receptů přiblížit. Třeba dezert, který nazvala Černý dort.

„Vezmeme osm až čtrnáct hrušek, podle toho, zda jsou velké či malé, a opečeme je dobře nad plamenem, aby se nespálily, nýbrž jen změkly. Dále vezmeme kdoulové jablko a stejně jako hrušky je opečeme nad plamenem, potom v plameni doměkka (kdoule k tomu potřebuje víc času, neboť je tvrdší než hruška). Když je máme obě upečené, oloupeme je a zbavíme jader a položíme je do žejdlíku, naplněného do poloviny mlékem. K tomu přidáme devět vajec se žloutkem a bílkem, dále cukr, dále půl mírky roztlučených mandlí, přičemž musíš velice dbát na to, aby mezi nimi nebyla žádná hořká. To všechno promícháme a potom přidáme skořicovou kůru, hřebíček, pepř, zázvor a také podle chuti muškátový ořech a naneseme na tenké těstíčko, které vypadá skoro jako papír. Přelijeme růžovou vodou, bílkem a cukrem.“

Do dějin světové gastronomie se paní Filipína zapsala určitě také receptem, který se občas objevuje na jídelních lístcích dodnes – a který byl nazván jejím jménem. V němčině nese totiž název Semmeltorte Philippine Welser. Tedy Žemlový dort paní Filipiny.

Je to dort upečený z těsta, připraveného ze strouhanky. Žemle nebo housky (nevím, co bylo tenkrát na Křivoklátu po ruce) se nechaly ztvrdnout, potom se nastrouhaly a smíchaly s vejci, mletými mandlemi a přepuštěným máslem. Těsto, které vzniklo, se peklo ve formě v troubě. Dort byl pak nakrájen na tenké plátky a podával se jako příloha třeba k masu. Mohl být samozřejmě připraven nasladko nebo naslano.

V této souvislosti bych rád připoměl, že mezi nejslavnější dezerty je řazeno mnoho receptů vymyšlených ženami. Například jablečný dort Tarte Tatin, který prý vymyslely sestry Tatinovy, majitelky restaurace ve francouzském městečku Lamotte-Beuvron poblíž Orléansu, které (zvláště prý Stéphanie) nejprve opekly na pánvi plátky jablek, až zkaramelizovala. Potom jablka přikryly plátem těsta a dali zapéct v troubě. Nakonec dort obrátili jablečnou vrstvou nahoru. Tento dort proslavil malíř Claude Monet, který přinesl recept do pařížské restaurace Chez Ribe. Dnes zná Tarte Tatin celý svět.

O ženách-kuchařkách koluje mnoho názorů, kladných i záporných. V nějaké francouzské knížce jsem si přečetl amatérské čtyřverší, které mě zaujalo a dovolil jsem si ho přeložit do češtiny:

Už po polévce každý
Labužník snadno pozná
Jaká je kuchařka:
Vynikající nebo hrozná

Mnoho dezertů však má ženská jména, i když je stvořili muži. Ale nazvali je (zřejmě z důvodů zamilovanosti) jmény slavných žen. Napříkld Dort Pavlova byl pojmenován na počest ruské primabaleríny Anny Pavlové, nejslavnější baletky té doby, která v letech 1926 a 1929 navštívila Nový Zéland a Austrálii. A jakýsi tamější kuvchař se do ní zamiloval a vymyslel dort posypaný čerstvými jahodami, borůvkami a ostružinami.

Velmi známý je recept Péche Melba, který vymyslel legendární Auguste Escoffier a nazval po operní zpěvačce Nellie Melba. Je to originální úprava broskví.

Po herečce Sarah Bernhardtové byly nazvány čokoládové dortíčky s mandlemi. Po její konkurentce Eleonoře Duseové byl nazván recept na úpravu jablek v bílém víně s uzeným lososem a majonézou. Po spisovatelce George Sandové byl nazván Sabayon z moselského vína a jamajského bílého rumu.

K dnešnímu Zápisníku musím ještě něco dodat.

Stručně odpovídám na dotaz, který se objevil v mé poště. Snad bude odpověď zajímat i ostatní čtenáře. Tedy: co je vlastně „tofu“? Odpověď: zjednodušeně řečeno jde o sojový tvaroh, který se vyrábí ze sojového mléka, sráženého sádrou nebo podobnými prostředky. Sójové mléko se připravuje tak, že boby se namočí přes noc do vody, potom rozmixují a vaří (asi 10 minut), pak prolisují přes plátno. Tofu pochází z Číny, kde se začalo vyrábět ve druhém století před naším letopočtem. V sedmém století se dostalo do Japonska. Je ceněno především pro svou schopnost přijmout chuť použitých přísad. Vegetariáni ho často používají jako náhražku masa. U tofu, které se prodává v obchodech, je třeba zkontrolovat, jestli neobsahuje umělé přísady.

15. června 2017

Dermier Cri



Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva o růstu hřibovitých hub na území České republiky. Po deštích, které postihly republiku v uplynulých týdnech, se začaly konečně objevovat už také letní hřiby, zejména křemenáče a kováři. Zprávy o výskytu těchto vynikajících hub přicházejí především z kraje Plzeňského a Středočeského. U Vsetína (přehrada Bystřička) už se prý objevily i první dubáky. Objevují se prý už i holubinky, kozáci a lišky. Zahlédl jsem také fotografii krásné jedlé čirůvky fialové (Lepista nuda), jen nevím, jestli je aktuální. Krásné aktuální fotografie hub má jako vždycky na své webové stránce pan Kudláček (Kudlův fotoatlas hub), tentokrát mě okouzlily zejména malé křemenáče, včetně křemenáče smrkového a březového. Avšak jak se zdá, rostou už i houby méně časté, například hřib borový. Zaujala mě také krásná fotka šupinovky spáleništní, která je sice nejedlá, ale coby model pro fotografa nádherná. Pan Kudláček fotí především v okolí Hlinska, které najdete v povodí řeky Chrudimky na úpatí hor Českomoravské vrchoviny, tedy na rozhraní dvou chráněných krajinných oblastí Žďárských vrchů a Železných hor. Já osobně jsem bohužel zatím v jižních Čechách žádného kováře nenašel, i když pokaždé, když tam přijedu, bedlivě prohledávám místa, kde v minulosti hojně rostly. Pár jich dokonce nacházím každoročně přímo před vrátky. Zatím tedy bohužel nic, musím si počkat.

14. června 2017

MŮJ TIP Russian Tea Room




West 57th Street 150, New York, USA
Tel.: 212 581 7100
Email: info@russiantearoomnyc.com
www.russiantearoomnyc.com
Otevřeno Po-Pá 11:30-23:30, So-Ne 11:00-23:30




Z jídelního lístku:
Česneková polévka s pórkem a topinkou (28$)
Pravý ruský boršč z nakládané červené řepy a kopru, pirožky (20$)
Cibulová polévka se sýrem Gruyère a parmezánem, krutony (22$)
Pelmeně plněné masem a husími játry Foie Gras, černý letní lanýž (22$)
Sibiřský kaviár Osetra s kompletní přílohou (175$)
Blinčiki, palačinky plněné mletým masem a klobáskou (22$)
Carpaccio z jehněčího masa servírované s marinovaným mangem, jahodami 
a hráškem (35$)
Salát alla Caesar z růžičkové kapusty a kadeřávku, parmezán (24$)
Vareniki, ravioli po rusku (28$)
Jednohubky s pstruhovým a lososovým kaviárem, bliny, zakysaná smetana, 
vejce natvrdo (40$)
Lososový gravlax s vodkou a koprem, bramborové bliny, křenová šlehačka (28$)
Krabí tyčinky s houbami a jablečnou remuládou (28$)
Omeleta s červeným kaviárem a uzeným lososem, zakysaná smetana, brambory (30$)
Biftek Stroganoff s nudlemi, houbovou omáčkou a černými letními lanýži (39$)
Kulebjak s lososem, houbami a zeleninou, růžičková kapusta, fazole a hrášek (38$)
Kyjevské kuře, nadívaná prsa s bramborem a houbovou omáčkou (38$)
Grilované kuře s Cobbovým salátem (33$)
Tři malé karbanátky Pojarski s pečenou zeleninou a přílohami (26$)
Crème Brûlée (18$)
Tiramisu (18$)


Upozornění: 
Legendární „ruská čajovna“ na Manhattanu (která patří bezesporu mezi nejslavnější restaurace na světě) pořád funguje. Založena byla v roce 1927 u příležitosti vystupování Ruského baletu v New Yorku. Ještě pořád zde můžete potkat Woody Allena, bývala to jeho nejoblíbenější restaurace. Znáte ji z filmů jako Tootsie nebo Manhattan. Madonna zde dělala servírku, než se stala slavnou. Dekorace v tradičním ruském stylu.

11. června 2017

Výsledek referenda


REFERENDUM
Máme za sebou další Referendum. Byl to velice zajímavý souboj. Střetli se milovníci šunkových rolek na dva způsoby. Měli jste dát přednost rolce plněné křenovou šlehačkou nebo rolce plněné sýrovou pěnou a zeleným chřestem. Některé názory: obě varianty by se daly spojit – rolka plněná křenovou šlehačkou a vedle jako příloha chřestový salát. Šlehačka se prý dá nahradit lučinou. Křen ovšem musí být absolutně čerstvý. V každém případě záleží na kvalitě šunky, ta „pražská“ od Babiše z Kostelce určitě vhodná není. Nicméně výsledek je jasný.

Takže poměrně s velkou převahou zvítězili milovníci šunkové rolky plněné křenovou šlehačkou nad milovníky rolky se zeleným chřestem!

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 12. 6. 2017.

9. června 2017

Zápisník labužníka 9/6/2017




Často přemýšlím o polévce zvané Oukrop. Je to vlastně česneková polévka, existuje však v mnoha variantách. V českých a moravských zemích je odedávna považována za jednu z nejoblíbenějších polévek. František Ladislav Čelakovský ve své knize českých přísloví uvádí jedno, jež zní: „Pij pivo s bedrníkem a jez oukrop s česnekem, budeš dlouho živ!“

Bedrník (Pimpinella saxifraga) se však už bohužel, pokud vím, u nás do piva moc nepřidává. Kdysi se dokonce zpívalo: „Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník, nebudeme stonat, nebudeme mřít.“ Jen se dostanu do přírody, budu hledat bedrník. A dám si ho do piva. Avšak vraťme se k oukropu.

Receptů na oukrop je vskutku velmi mnoho. Ten nejrozšířenější praví, že je třeba jako základ použít vodu, v níž se vařily brambory. Pár brambor si necháme stranou pro pozdější použití. Do vroucího vývaru se pak nasype rozmačkaný česnek. Spousta mladého čerstvého rozmačkaného česneku. Potom se má nechat v polévce rozpustit lžíce domácího (u nás doma to bylo zásadně husí) sádla a nakonec se přidají nadrobno nakrájené brambory. Pokud jde o koření, názory se velice různí. Někteří přidávají majoránku, někteří kmín, někteří (jako já) pouze pepř a sůl. Předmětem sporů je rovněž přidání chleba. Někteří přidávají do talířů nakrájené kousky chleba, někteří ho dokonce předtím osmaží. Já chléb do oukropu nedávám. Každý si může přikusovat.

Další velký spor se týká cibule. My Moraváci jsme zásadně proti. Smaženou cibulku dávají do oukropu pouze kuchaři od Brna na západ. Valaši přidávají chléb a kmín a říkají tomu „varmužka“. Narazil jsem na několik receptů, které místo vývaru z brambor doporučují různé vývary z bylinek: Alois Jirásek v románu U nás píše o oukropu, jehož základem byl vývar z kopřiv a opychu (libečku). Vývar může být připraven také z lebedy (Atriplex patula), merlíkovitého plevelu. Nebo ze špiček rašícího žita! Také openec (popenec břečťanovitý), kterému se říká také kadeřník, kundrábek, kundrásek, kundrátek, kočičí tlapa nebo kondelík. Je to vytrvalá bylina a u nás je k nalezení skoro všude. Má řapíkaté listy se srdčitou čepelí a z horních listů vyrůstají modrofialové pyskaté květy. Kvete od března do června. Přidává se také do velikonoční hlavičky. Bylinkový vývar lze ovšem pořídit i z jahodí, petrželky, mladé cibulky, řebříčku nebo dokonce z lístků chudobek či fialek.

Překvapilo mě, když jsem poprvé ochutnal oukrop, do něhož byl zaklechtán vaječný žloutek. Nebylo to špatné, pozor! A ještě větším překvapením pro mne před lety bylo, když mi na Moravě do talíře horkého oukropu vložili kolečko olomouckého tvarůžku. Ten se v polévce rychle rozpustil. Bylo to vynikající! Od té doby už jsem oukrop s tvarůžkem viděl mnohokrát. Řekl bych dokonce, že se stal módní položkou českých a moravských jídelních lístků.

Marie Úlehlová-Tilschová řadí oukrop mezi polévky vodové čili „nálevy“ na rozdíl od polévek „zahuštěných“. Jako nejjednodušší zahuštěnou polévku uvádí masový vývar, v němž se nechají rozvařit tvrdé kůrky chleba. Této polévce se říkalo „žebrácká“. My ovšem od oukropu přejdeme nejrychleji k polévkám bramborovým, jež bývají obohaceny buďto houbami nebo smetanou, případně obojím. Jsem zásadním odpůrcem bramborových polévek, do nichž se přidávají kroupy, rýže nebo nudle či jiné těstoviny. Bramborová má být prostě jen z brambor, připouštím pouze smetanu a vejce. Jsem dokonce i proti jíšce. Když už tam má být, tak jen nepatrné množství. Takové polévce se leckde říká „zásmažková“ nebo „zakvedlaná“. A samozřejmě neměl by chybět kopr, cibule, česnek, majoránka... Zasmaženým polévkám se v Čechách říká Hladká Ančka nebo Lída nebo Kudlenka nebo Praženka.

Do této kategorie patří zřejmě i Kyselo, unikátní podkrkonošská polévka z chlebového kvásku, v níž by neměly chybět brambory a vejce.

Lidové noviny z roku 1940 uvedly anketu, která byla uspořádána mezi školními dětmi. Kterou polévku máte nejraději? Děti z obce Černovice nedaleko Tábora shodně prohlašovaly, že nejvíc jim chutná bramboračka. A redakce zjistila, že v onom kraji se bramboračka dělá z brambor, jež byly nejprve oloupány a nakrájeny na kostičky, potom za syrova osmaženy a podušeny na sádle a na cibuli! Teprve nakonec se brambory zalijí vodou a nechají vařit. Avšak ještě něco: nezbytné je zjemnit polévku mlékem a nakonec do vařící polévky nastrouhat „homolku“. To byly sýry vyrobené obvykle z kozího a ovčího mléka, vytvarované do kuliček a usušené. V Příručním slovníku jazyka českého najdeme definici „malý sušený sýrec kuželovitého nebo bochníčkovitého tvaru“. Černovická bramboračka tedy představuje polévku zahuštěnou, avšak jen nepatrně. Její podobnost s tradiční jihočeskou Kulajdou je jistě nesporná. Kulajda samozřejmě nemůže existovat bez kopru a ztraceného vejce. Může však existovat bez hub, já ji tak mám dokonce raději. Mezi jihočeské bramboračky lze zařadit také Zelnici, kterou mám rád v správné staročeské verzi, tedy bez masa a ne z kysaného, nýbrž z čerstvého zelí. Nesmí tam ovšem chybět ani smetana, nejraději ta 30%. Takové zelnici se často říká „bílá“. Mnohokrát jsem viděl Zelnici, v níž kromě brambor a zelí nechyběla ani kolečka klobásy. Takovou polévku bych já řadil spíše na Moravu.


Ale to už jsme u polévek masových – a těm se věnovat nechci. Jen připomenu jednu drobnost, týkající se Oukropu. Už několikrát jsem psal, že Oukrop připravený z masového vývaru je komunistický nesmysl. A na tom trvám dodnes.

8. června 2017

Dernier Cri



Žhavou novinkou tohoto týdne jsou výsledky testu, který zveřenil Blesk na konci května. Tento test se týkal sojových omáček, běžně prodávaných v Česku. V podstatě jsou na trhu dva typy sojových omáček: ty nejlepší jsou vyrobeny tradičním způsobem, tedy přírodní cestou ze čtyř ingrediencí – vody, sójových bobů, mouky a soli. Jenže v obchodech většinou koupíte levnou, chemicky vyrobenou omáčku, napumpovanou glutamátem a jako „bonus“ můžete mít i „sójovku“ s karcinogenní látkou!

Tradiční sójová omáčka vzniká přírodní fermentací neboli kvašením, a její výroba může trvat i několik měsíců. Existují dva základní typy pravých sójových omáček – japonský typ shoyu a čínský typ tamari. Shoyu se vyrábí ze sójových bobů a pšenice, má jemnou, slanonasládlou chuť a tmavě červenou barvu. Na přípravu tamari se nepoužívá pšenice, má tmavší barvu, výraznější a slanější chuť, obsahuje hodně aminokyselin a minerálních a stopových prvků a někdy se přislazuje třtinovým cukrem.

U průmyslově vyráběné sójovky nahrazuje tento proces kyselá hydrolýza - a to pomocí kyseliny chlorovodíkové. Výroba takové sójové omáčky trvá jen pár dní. Používání kyseliny chlorovodíkové místo tradiční pomalé fermentace je levnější a rychlejší metoda, která však může přinášet riziko vzniku karcinogenní látky. A takových byla v testu většina… Když se kyselá hydrolýza provede nesprávně, vzniká látka 3-MCPD (3-chlorpropan-1,2-diol (3- MCPD). Jde o procesní kontaminant potravin, který byl poprvé popsaný v Česku v 80. letech minulého století. Laboratorní výzkumy ukázaly, že u myší působí karcinogenně a ve vysokých dávkách vyvolává neplodnost. Tyto účinky u lidí nebyly sice potvrzeny, ale 3-MCPD je podezřelý i z potenciálních škodlivých účinků pro člověka, takže byl Evropskou komisí v roce 2006 stanoven limit pro sójové omáčky 20 μg/kg. Rovněž byla určena technologicky nejnižší dosažitelná hodnota 10 μg/kg.

Kontrolované sojovky až na jednu výjimku látku 3-MCPD neobsahovaly. Onou výjimkou byla sójovka Golden Boat Brand, u níž bylo naměřeno 12 μg/kg. Do maximálního limitu má tedy ještě daleko, avšak už tak ji není možno doporučit. S touto hodnotou byla v testu jediná.

U průmyslově vyráběných sojovek se dočkáte sáhodlouhého výčtu ingrediencí. Mezi nimi narazíte třeba na povidla, rajčatový protlak nebo barvivo karamel, což s tradiční omáčkou rozhodně nic společného nemá.

O glutamátu jsme už psali mnohokrát. Glutamát sodný je přirozená sůl odvozená od kyseliny glutamové. Vyskytuje se ve všech bílkovinách. A kyselina glutamová hraje významnou roli i v lidském těle. Je to bílá krystalická látka bez vůně, která je charakteristická masovou chutí. A pro tuhle pátou základní chuť (vedle slanosti, sladkosti, kyselosti a hořkosti) se vžil název „umami“, což v japonštině znamená „pochoutka“. Výrobci ale našli způsob, jak glutamát vyrábět jako přídatnou látku (ve složení je často pod kódem E621). Pokud se přidává jako surovina do potravin, působí jako zvýrazňovač chuti, podobně jako přirozený glutamát. Jenže v případě některých sójovek nevzniká glutamát kvašením sójových bobů, ale výrobci ho do výrobku přidávají zvlášť. A člověk těžko rozliší, zda se tahle látka v potravině vyskytuje přirozeně, nebo je přidaná. Sójové boby jsou doslova nabité bílkovinami, obsahují jich okolo 33%. Většina bílkovin se však při výrobě omáčky nezachová, ale platí, že čím vyšší je jejich hodnota v sójovce, tím je omáčka kvalitnější. U testovaných výrobků bylo rozpětí naměřených hodnot rozdílné od 0,91 % do 8,60 %. Nejméně bílkovin obsahovala omáčka Amoy, zatímco nejvíce sójovka Kikkoman.

Sójové omáčky vyrobené tradičním postupem obsahují přirozenou aminokyselinu glutamovou, a to ve spojení s jinými aminokyselinami v bílkovinách. Do průmyslově vyráběných sójovek však mohou výrobci přidat glutamátu víc, než kolik by ho vzniklo přirozeně. Navíc výrobní proces těchto omáček ničí původní bílkoviny a sacharidy obsažené ve vstupní sójové složce. Takže místo omáčky vyrobené ze sójových bobů si tak můžete koupit čistý, karamelem obarvený glutamát. O tom, zda jde o tradiční sójovou omáčku nebo o tekuté dochucovadlo s přidaným glutamátem, vypovídá ve zmíněném testu poměr dusíku z kyseliny glutamové k celkovému obsahu dusíku, který stanovila laboratoř Eurofins.

Některé omáčky měly na obalech velikost písma či číslic menší, než nařizuje vyhláška. Sójovka Amoy měla číslici objemu menší, než je minimální velikost pro tento údaj (min. 3 mm).

Podobně na tom bylo i tekuté ochucovadlo Maggi. U omáčky Golden Boat Brand si celé české složení přečte jen Bystrozraký. Velikost písma totiž nedosahuje ani minimálních 1,2 mm.

7. června 2017

MŮJ TIP - U Nováků




Kožlí u Orlíka 24, Kožlí
Tel.: +420 774 722 220
Email: recepce@penzionunovaku.cz
www.penzionunovaku.cz
Otevřeno každý den 12:00-23:00




Z jídelního lístku:
Šopský salát (64 Kč)
Řecký salát se sýrem feta a olivami (89 Kč)
Nakládaný hermelín, pečivo (65 Kč)
Hovězí carpaccio ze svíčkové, parmezán, bageta (152 Kč)
Grilovaná kuřecí křídla se sladkou chilli omáčkou a česnekovou bagetou (148 Kč)
Smažený hermelín, vařené brambory, tatarská omáčka (125 Kč)
Vepřový smažený řízek, šťouchané brambory s cibulkou (171 Kč)
Pstruh na bylinkách, vařené brambory s máslem (178 Kč)
Pečené kachní stehno se zelím a dvojím knedlíkem (145 Kč)
Pečená vepřová žebra s česnekovou bagetou, barbecue omáčkou a hořčicí (185 Kč)
Vepřová panenka na houbách, bramboráčky (192 Kč)
Palačinka s tvarohem, šlehačkou a jahodami (82 Kč)
Horké jahody s vanilkovou zmrzlinou a šlehačkou (73 Kč)

Upozornění: 
Pension umístěný v bývalém hostinci, založeném v roce 1903 hoteliérem Josefem Novákem. Tento sympatický dům navštěvovali před válkou významní politici (T.G. Masaryk, Edvard Beneš, Dr. Preiss) i umělci. Nedaleko je orlická přehrada a zámek Orlík. Kromě vnitřních restauračních prostor můžete jíst i na zahradní terase. Sympatická prvorepubliková atmosféra.

4. června 2017

Výsledek referenda

REFERENDUM
Naše zatím poslední referendum se týkalo úpravy olihní neboli kalamárů. Vybrali jsme dva způsoby, s nímiž se u moře setkáváte nejčastěji: smažené v těstíčku a pečené na grilu. Některé názory: kalamáry na gril musí být absolutně čerstvé, zmražené se nehodí. Takže v ČR je nedostanete. Ideální jsou s bílým vínem, jen pokapané citronovou šťávou. Kalamáry na grilu mohou být i plněné. Skvělé jsou nejen v Chorvatsku, ale i ve Španělsku (calamares a la parrilla). Pokud jde o smažené kalamáry, lepší jsou prý obalené jen v mouce, ne v těstíčku. Nicméně výsledek je jasný, naprosto jednoznačný.

Mezi úpravami kalamárů zvítězily s převahou pečené na grilu nad smaženými! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 5. 6. 2017.

2. června 2017

Zápisník labužníka 2/6/2017



Už jednou jsem kdysi psal o pojmu „frou-frou“. Toto prazvláštní spojení dvou citoslovců nelze nijak rozumně přeložit. Avšak z francouzštiny přesto bývá překládáno ve smyslu „načechraný“ nebo „zkadeřený“.

Nikdo dnes už vlastně neví, jak toto sousloví vzniklo. V roce 1869 nazvali úspěšní tvůrci hudebních komedií Henri Meilhac a Ludovic Halévy svou hru se zpěvy a tanci Frou-Frou. V krátké době poté bylo stejně nazváno několik dalších komedií. A od té doby byly jako „frou-frou“ nazývány různé módní výstřelky (načechrané sukně, ozdobné knoflíky apod.) nebo bonbony v načechraných lesklých obalech.

V roce 2003 vzniklo britské rockové duo, které se pojmenovalo Frou-Frou a získalo brzy dosti velkou popularitu. Jeden z dua, Guy Sigsworth, vysvětloval, že název (někdy psaný jako froo froo) převzal z Rimbaudovy básně Ma Bohème, napsané v roce 1870. Je to prý francouzský výraz pro napodobení svištícího zvuku, který vytvářejí široké sukně žen během vášnivého tance. Ovšem Frou-Frou je také jméno koně, na kterém jezdí hrabě Vronskij v Tolstého románu Anna Karenina.

Frou-Frou se stalo běžným pojmem a kuchaři tak začali nazývat také některé pokrmy: například drůbeží polévku s karotkou, malými knedlíčky z vypalovaného těsta a jemně sekanými lístky kerblíku. Také salát z celeru, čekanky, červené řepy, vařeného bílku a kerblíku. A nedávno jsem objevil další lahůdku nazvanou Frou-Frou: úpravu vajec, kterou ve své legendární knize L´Art Culinaire moderne zaznamenal Paul-Henri Pellaprat. Oefs à la frou-frou jsou vařená vejce, rozkrojená napůl a zbavená žloutků, potom politá majonézou a posypaná rozdrobenými žloutky, k tomu všemu se nakonec přidají vařené zelené fazolkové lusky a kolečka vařeného zeleného chřestu. Majonézu se prý doporučuje malinko vyztužit želatinou. Pellaprat však má ve své „bibli kuchařů“ ještě jeden recept nazvaný obdobně: Le frou-frou aux marrons (Frou-frou z kaštanů). Je to sladká kaštanová kaše smíchaná s rýží a zapečená ve formičkách, nakonec pak přelitá šlehačkou.

Původ názvů některých pokrmů je někdy opravdu složitě vysvětlitelný. Tak například gravadlax. Je to syrové maso lososa, naložené v oleji a čerstvém kopru, s trochou cukru. Po týdnu maso změkne jako máslo a je úžasně chutné. Je to skandinávský recept, v různých zemích se píše podobně: gravlax, gravlaks, graevlaax... Jak ten název vznikl?

Stalo se to prý v roce 1348 v kraji zvaném Jämtland na západním pohraničí Švédska, v kraji jezer a řek bohatých na lososy. Tamní rybář jménem Olafur Graflax začal konzervovat ryby originálním způsobem: zakopal je do země. Říkalo se tomu také surströmming. Ovšem slovo grav znamená ve švédštině „hrob“ nebo „pohřbený“, takže i rybářovo jméno může být spíše přezdívkou, zvláště když „lax“ znamená lososa. Možná měl ten muž ve skutečnosti jiné příjmení, ale měl prostě přezdívku „hrobař lososů“. Rozhodně však metoda „pohřbených lososů“ se v celé Skandinávii začala od té doby praktikovat velmi aktivně – a výsledkem jsou dnešní lahůdky nazývané Gravlax, Gravadlax nebo Gravlaks. Tehdy se ovšem skutečně ryby zakopávaly do země, zůstaly tam několik měsíců a když byly vykopány, dělal se z nich pokrm sice mírně zapáchající, avšak prý velmi lahodný. Archeologické vykopávky na území Švédska a Norska dokazují, že už před pěti tisíci lety lidé zakopávali ryby do země. Někdy asi zapomněli, kde ten rybí hrob je.

Dnes se už čerstvé maso lososa nezakopává do země, jen trochu osolí, osladí a obalí čerstvým koprem. Potom se v mikrotenovém sáčku uloží do chladničky a nechá se tam asi týden, přičemž se každý den obrací. Je vhodné sáček zatížit a vyčerpat z něj vzduch.

Z doby před více než dvěma tisíci let máme svědectví Hérodota, že Babyloňané a Egypťané suší nasolené ryby ve větru – z toho vznikla dnešní Bacalau neboli Stockfish.

U některých názvů se na první pohled zdá, že vznik je jasný. Jako třeba česká klobáska zvaná „talián“. Inu, zřejmě přišla z Itálie. Omyl. Talián vznikl v Praze, avšak vymyslel ho řezník a uzenář jménem Emanuel Uggé. Kdy a kde se Emanuel Uggé narodil, nevíme. A už asi nezjistíme. Pocházel prý odněkud z Itálie, nejspíš z Bologni. Jisté je jen to, že žil v Praze od roku 1886, kdy složil předepsaný měšťanský slib a stal se pražským měšťanem. V centru Prahy v Rybné ulici si koupil dům, kde kromě jiného jako jeden z prvních v Praze provozoval uzenářství. Žil tam až do roku 1907, kdy zemřel. Proslavil se však nejen jako uzenář. Byl také činovníkem Sokola (a osobním přítelem Jindřicha Fügnera), jakož i významným Pražanem. Mimochodem: jeho syn stejného jména byl potom významným českým jazzovým kritikem.

Pokud jde o ty taliány, Maďaři dělají podobné a říkají jim Darabolt (marcangolt) kolbász. V obou případech se jedná o vařenou vepřovo-hovězí směs plněnou do střívek a naloženou do láku. Uggé se však zřejmě inspiroval klobáskami své rodné země, původ „taliánů“ lze tedy hledat samozřejmě pravděpodobně někde v Bologni, někteří Italové však tvrdí, že je poprvé dělali neapolští uzenáři. Neapolské Salsiccia fresca jsou z vepřového masa a obsahují hodně fenyklu. Uggé se však možná nechal spíše inspirovat jednou málo známou klasickou italskou klobásou zvanou Salsiccia Macinata, která se dělá pouze z vepřového výřezu. V pravém slova smyslu tedy vlastně nejde o „uzeninu“. Mezi Pražany se Uggého novinka stala rychle velice oblíbenou. Zpočátku Pražané nové chuťovce říkali „Uggeho pivní pochoutka“, z čehož se posléze stala „Uggovka“ (vyslovováno jako „Užovka“). Současně se také říkalo: „Jdu si dát svačinku k Taliánovi…“, později prostě „Jdu si dát taliána“. Tento název nakonec nad původní „Uggovkou“ zvítězil a stal se všeobecně užívaným. Uzenář Uggè si svou pochutinu nijak právně nechránil, takže „taliány“ brzy začala vyrábět i konkurence.

1. června 2017

Dernier Cri



Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva o chystaných gastronomických festivalech po celém Česku. S těmito festivaly se, jak se zdá, přetrhl pytel. Jen co skončil na Vyšehradě nevímužkolikátý Prague Food Festival 2017 založený před lety Pavlem Maurerem (který byl prvním českým podnikatelem v tomto oboru) a v Letňanech festival Wine Prague, který představil zboží 383 vinařů a obchodníků s vínem z Česka i zahraničí, ohlašuje se festival nazvaný Praha pije víno (2.-3. června) v Novoměstské radnici na Karlově náměstí. Ve stejných dnech se bude konat Žižkovské pivobraní s nabídkou stovky piv ze čtyřiceti českých minipivovarů. Potom následuje Street Food Jam v zahradě klubu Cross v Holešovicích (11.-25. června), Sektival (festival sektů) v Praze, Brně, Plzni a Ostravě (3.-18. června), Slavnost cideru (16.-18. června) v Praze na Vltavské náplavce – Hořejší nábřeží. V Brně se bude konat Great Burger Battle (24. června) v Malé Americe (Hybešova 1.), v Ostravě Garden Food Festival (10. června v Dolní oblasti Vítkovice), na němž vystoupí přední české kuchařské hvězdy. V Pardubicích se ve dnech 17.-18. června bude konat Fresh Festival na Dostihovém závodišti. V Mikulově bude ve dnech 2.-4. června Mikulov Gourmet Festival ve vybraných restauracích. A v Jičíně bude 17. června Jičín Food Festival (už třetí ročník) v zámeckém parku.

Samozřejmě tyto aktivity chválím, i když nestíhám zúčastnit se všech a trošku mám z jejich množství zamotanou hlavu. Leč nabízím alespoň čtenářům Zápisníku možnost se některého labužnického festivalu zúčastnit a budu rád, když mi podáte zprávu, jaké to bylo.